Byl horký letní podvečer. Vypravila jsem se na hřbitov, abych na rodinném hrobě vyměnila květinám vodu ve vázách. Náš hřbitůvek leží doslova uprostřed lesa. Vede k němu krátká cesta.
Pomalu, zamyšleně kráčím k místům, kde odpočívají moji milí. Najednou se mi zdálo, že se přede mnou něco pohnulo.
Zbystřím. Na cestě, několik metrů přede mnou, leží nějaké zvířátko. Je to kočka? Nebo menší pes? Nemohu to poznat. Udělám pár kroků a vidím: hnědá srst, větší ouška a hlavně – huňatý ocásek. S obavou přicházím blíž. Tu se hlavička vztyčila a já viděla zvířátko vyplašené tak, jako jsem byla já. Říkám si: „Vždyť je to mládě kuny a je poraněné.“ Snažilo se utéci, ale nešlo to. Tu mi blesklo hlavou, že poraněné zvíře může být člověku nebezpečné.
Už jsem se viděla, jak se mi drobné, ostré zoubky zakusují do nohy! Rychle jsem se vzpamatovala a velkým obloukem kunu obešla. Ke hřbitovní brance mi chybělo asi 20 metrů.
Vběhla jsem na hřbitov, zavřela branku a pozorovala zraněné zvířátko. Pak jsem se rozhodla. Mobilem jsem zavolala na nejbližší policii, vysvětlila jim můj zážitek a požádala o telefonní číslo na Český svaz ochránců přírody v Rokycanech. Ochotně mi číslo našli a já pak zavolala předsedovi záchranné stanice živočichů panu Moulisovi, kde jsem mu vylíčila moji příhodu s kunou a požádala ho o radu, co mám dělat.
Řekl, abych zůstala na hřbitově, že během krátké doby ke mně dorazí. Ke hřbitovu přicházelo několik lidí, ale nikdo si netroufal kunu obejít. Během asi 15 minut přijel předseda záchranné stanice vyzbrojen koženými rukavicemi, v jedné ruce drátěnou klec a ve druhé ruce jakýsi pohrabáč. Snažil se mládě dostat do klece, ale vůbec se mu to nedařilo. Zvířátko bylo tak vyděšené, že i přes bolest se mu podařilo doplazit za nejbližší strom. Zápas trval ještě pár minut, ale pan Moulis byl nakonec vítězem. Konečně jsem mohla opustit nedobrovolné „vězení“. Opustila jsem hřbitov a snažila se od záchranáře získat nějaké informace o kuně lesní. Nejdříve mě zajímalo, co se jí stalo. Prý ji zřejmě srazilo auto, ale více budou vědět, až ji pořádně v útulku prohlédnou.
Říkala jsem, že znám několik lidí, kteří mají velké trápení s kunou na půdě chaty, ale i rodinného domku a nevím, zda jsem udělala dobře, že jsem se snažila tomuto zvířátku pomoci. Jelikož se však jedná o živého tvora, nedokázala bych ho nechat trpět.
Byla jsem vyvedena z omylu. Kuna lesní žije v jehličnatých nebo smíšených lesích. Přes den se ukrývá v dutých stromech nebo v opuštěných veverčích či ptačích hnízdech. Má ostré drápy a zuby. Umí dobře šplhat po stromech a po zemi rychle běhat. Živí se malými savci, ptáky, hmyzem, žábami, ale někdy uloví i zajíce nebo veverku. Na lov se vydává večer nebo v noci. Mláďata se rodí v březnu nebo dubnu v počtu 2-6 kusů.Poraněné zvířátko je tudíž kuna lesní.
Kromě kuny lesní existuje ještě kuna skalní a ta žije převážně v lidských obydlích na půdách, ve stodolách nebo chatách. V noci způsobuje na půdě veliký hluk a její výkaly často protékají stropem do obytných místností domů. Je velice obtížné ji odtamtud vypudit. Je ale užitečná.
V místech, kde se kuna skalní vyskytuje, neobjevují se myši, hraboši ani jiní škůdci. Ještě jsem se dozvěděla, že se kuna skalní usadila v osobním autě, kde majiteli překousala všechny kabely.
Nakonec mi pan Moulis poděkoval za to, že jsem mu zavolala a věřil, že se mládě kuny podaří zachránit.
Jak to s ní doopravdy dopadlo, nevím.
ChytráŽena.cz