Může být i želva domácí mazlíček?

Může! Ještě když jsem byla školačka, kamarádila jsem se spolužačkou, která bydlela v našem domě. Hodně jsme spolu chodívaly ven, ale prvně jsme si musely napsat úkoly. Jednou jsme se tak vracely z procházky, když jsme nedaleko našeho domu zahlédly tlupu výrostků, jak po něčem hází kameny, trochu jsme se bály, ale ta naše zvědavost byla větší. Pochopitelně jsme musely přijít věci na kloub!

Nenápadně, (opravdu nenápadně?) jsme se ke klukům přiblížily a zatrnulo nám! Oni házeli kameny na docela velkou želvu a my, milovnice zvířat jsme milou želvu popadly a utíkaly s ní domů, ani jsme se neohlížely, jestli za námi kluci běží, oddechly jsme si až za námi zapadly dveře našeho domu. Želvu jsem vzala k nám domů a světe div se, maminka si ji hned zamilovala, začala jí říkat Kača, dala ji na zahradu, která patřila k našemu bytu. Já na zahrádce dostala taky malý záhonek a snažila jsem se tam pěstovat všechno! Řádek ředkviček, řádek mrkve, mezi tím pár karafiátů, několik sazenic jahod, prostě dělala jsem co jsem mohla a celkem se mi i dařilo.

Jednou jsem přišla ze školy, všechno poničené, podupané a já začala natahovat. Jenže se ukázalo, že v tom má packy Kača, náramně jí všechno chutnalo, no podupat to nemusela, ale když ona to jinak neuměla! Měli jsme tam strom třešní, májovek, jak nějaká třešeň spadla, už ji ukořistila Kača. Maminka jí občas naškrábala kousek hovězího masa, šla na zahradu a volala: „Kačo, kde jsi?“ Věřte mi nebo ne, Kača přiběhla jako pejsek, slyšela na jméno, vždycky si myslela, že něco dobrého dostane na zub! Většinou se ani nemýlila. S mým záhonkem byl pochopitelně konec, ale Kača se začala prohrabávat k sousedům, dnes chápu, že se jim to nelíbilo! Vyhrožovali nám, že si z  Kačenky udělají polévku, že je výborná a dokonce nám řekli i recept!

A jednou na podzim se Kača opravdu ztratila. Oplakali jsme ji, já sousedy přestala zdravit, i naši na ně nadávali! Želva byla jako člen rodiny. No všechno zlé je pro něco dobré, já začala obnovovat záhonek, když tu slyším nějaký povědomý zvuk. Otočím se a za mnou stála zlatá Kačenka! To bylo radosti! Ona se nám na podzim zahrabala a přečkala v zemi zimu. V duchu jsem se omluvila sousedům, omlouvám se dodnes, když už dávno nežijí. To se opakovalo několik let, ale potom začala být Kačenka divná. Maminka se na to nemohla dívat, řekla, že s ní zajde do botanické zahrady, kde několik těch želv chovali. Tam mamince řekli, ať Kačku donese ukázat, že se na ni podívají. Když tam maminka přišla i se želvou, řekli jí, ať ji pustí mezi ty ostatní želvy, když se tak stalo, Kačenka ožila. Mamince řekli: Děkujeme vám za želvu, bylo jí smutno. Vzápětí řekli, že to samozřejmě byl žert a Kačku si může vzít domů. Maminka když viděla, jak želva pookřála, nechala ji tam.

Po hodně letech jsem byla na exkurzi v botanické, želvy tam nebyly. Ptala jsem se jednoho zaměstnance, proč už nemají želvy a co se s nimi stalo. Odpověděl mi jen, že se jim tam nedařilo a to je všechno, co jsem se o našem mazlíčkovi dověděla. Potom moji synci měli každý malou želvu, každý jednu, ale ty už nám tak k srdci nepřirostly. Bylo s nimi také víc práce. A to je všechno, na Kačenku nikdy nezapomenu.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10