Papoušci jsou inteligentní

Nedávno mi padl do očí článek, že američtí vědci potvrdili, že papoušek žako je inteligentnější než pes. Má údajně intelekt na úrovni tříletého dítěte a lze u něho vypozorovat dokonce sklony ke škodolibosti.

Myslím, že kdo chováte papouška žako, víte o jeho inteligenci už dávno. Nebo přinejmenším jste už dávno měli podezření.

Já jsem se s tímto ptákem setkala u sestry, když ho opatrovala mladým. A připadalo mi, že papoušek je v domácnosti ten nejdůležitější a je si toho vědom. Vše muselo být po jeho a když ne, tak se „urazil“.

Byla jsem překvapená, když jsem si nesla do obýváku kávu a žako Filip ihned přilétl a se slovy “ááá, kafíčko“ se se mnou začal přetahovat o hrneček. Silnými prsty si ho přitahoval a snažil se ponořit zobák do kávy. Já ale nemám ráda, aby si jakýkoliv živočich celtal zobák v mém nápoji, tak jsem mu to nedovolila. Řekl, že mě zabije a odlétl na klec, kde se otočil zády a trucoval. Sestra byla hodnější, ta ho nechala pít ze svého hrnku a nechala ho i zobat její koláček.

papoušci jsou inteligentní Byl neobyčejně zvědavý, vše chtěl vidět a také byl neobyčejně žravý. Když měl dojem, že už dlouho nic nemlsal (přesto, že měl své krmivo neustále v krmítku), začal křičet – „pojď do kuka, pojď do kuka“. Což znamenalo, že má sestra jít do kuchyně, protože tam je jídlo a on letěl hned za ní a dožadoval se nějakých dobrot. Měl velmi bohatou slovní zásobu a navíc dovedl napodobovat různé zvuky. Kašlal, kýchal, napodobil i tekoucí vodu a otevírající se dveře. Myslím, že podobně se chovají všichni papoušci žako.

Ale vím, že inteligentní jsou i andulky. Měla jsem postupně 4 anduláčky, každý byl trochu jiný a ten první, Pepíček se naučil spoustu slov i vět, pískat různé melodie a hlavně – uměl se smát.

Nikdy jsem nechtěla chovat žádné zvířátko. Když byl syn malý, vyškemral si alespoň rybičky. Později se stalo, že jeho kamarád, který žil jen s matkou, šel na vojnu a jeho matka právě v tu dobu musela do nemocnice. Syn mi přinesl klec s anduláčkem, abych se zatím o něj postarala. To se nedalo odmítnout. Anduláček byl hezký, modrý a celkem tichý.

Jeho majitelka byla v nemocnici dlouho, několik měsíců. Ale nakonec přišel den, kdy si ho odnesla a já zjistila, že je v bytě strašně prázdno. Zkrátka se mi stýskalo. A tak jsem zakoupila klec a u známých jsem si vybrala mládě andulky – modrého samečka. Dala jsem mu jméno Pepíček. Chtěla jsem ho naučit mluvit, ale protože jsem z domu odcházela před šestou ráno a vracela se v pět nebo i v sedm večer, měla jsem na něj málo času a trvalo skutečně dlouho, než řekl první slovo. Postupně se naučil slov poměrně dost, pak i celé věty a pískat různé melodie. Byl velmi společenský a když jsem měla návštěvu, většinou jsme ho museli zavřít v koupelně, protože jinak pro jeho křik a povídání nebylo slyšet slova. Také se rád koupal. Jak jsem pustila vodu, hned se k ní hrnul. Vždycky jsem mu nechávala téct tenkým pramínkem vodu do umyvadla a on si tam vlezl a natřásal se, aby se umyl i pod křidélky. Bylo moc zábavné ho pozorovat.

Občas jsem si dávala po obědě sklenku piva. Pepíček chtěl také hned vše ochutnat, tak se domáhal i toho. Nalila jsem mu trochu piva do víčka. Zjevně mu chutnalo, dožadoval se přídavku. Bála jsem se, aby se z něj nestal notorik, tak jsem mu nikdy nedala víc, než jedno víčko. Později, jak viděl, že si nalévám pivo, hned si nesl víčko, aby dostal svou porci. To víčko jsem nechávala položené na lednici. Jednou, to byla u mě na návštěvě zrovna sestra, chtěl Pepíček opět přidat pivo. Nedostal nic a víčko jsem dala doprostřed na lednici. Přilétl k němu, vzal ho do zobáčku, běžel ke kraji ledničky a pustil víčko dolů na zem. Když dopadlo, zasmál se – hihi. Víčko jsem zvedla a dala ho zpět na lednici. Situace se opakovala – Pepíček běžel s víčkem ke kraji a hodil ho na zem. Jakmile dopadlo, hihi. Tak to šlo ještě několikrát, až mě přestalo bavit neustále víčko zvedat, a tak když Pepíček běžel s víčkem na kraj lednice, nastavila jsem ruku a víčko chytla. Byl z toho zmatený. Jak to, že neslyšel žádné klepnutí víčka o zem? Znovu běžel a já zase nastavila ruku a víčko chytla. Položila jsem ho zase na lednici doprostřed. Pepíček opět upaloval ke kraji a najednou viděl, že už tam mám připravenou ruku. Bleskurychle se otočil, mazal na druhou stranu a víčko shodil tam. Jakmile dopadlo, smál se a smál jakou dobu, jak mě převezl. To bylo hihi, hihi, hihi. My se sestrou jsme se také smály, až jsme se za břicha popadaly. On skutečně přišel na to, jak mě obelstít a měl z toho velikánskou radost.

Když mě po téměř 12 letech opustil, byla jsem moc smutná. Měla jsem pak ještě další tři anduláčky, měla jsem je také ráda, ale žádný se nenaučil tolik slov a už žádný se nedovedl smát.

Bm68 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete