Petice za zachování zvířecího hřbitova

Má neteř se synovcem bydlí se svými rodiči na vesnici. Odmalinka chovají nejrůznější zvířecí miláčky. Od myšek, králíků, morčat, želv, strašilek až po kočky a psa. Ve vesnickém domečku to opravdu žije. A to je dobře. Mohou si svůj zvěřinec v domě se zahradou dovolit. Každé zvířátko, které dožilo svůj život, bylo řádně pochováno v místě, kde končí dvorek a začíná zahrádka. A tak postupně vznikal malý soukromý zvířecí hřbitov. Odpočívá na něm např. myšák Micky, králík Vločka, želvičky Bára i Maxina, ale také např. morče Bobina, kterého jednou zakousl můj pes Ben, a další. Na každé ze zvířátek mají děti spoustu vzpomínek.

A tak se nedá ničemu divit, když nedávno přišel můj švagr s nápadem, že si právě na území zvířecího hřbitova postaví skleník, že se děti postavily na odpor. Zatímco děti prosazovaly pietní místečko, kde by si zavzpomínaly na svá zvířátka, švagr už viděl úrodu okurek, salátů, paprik a další zdravé zeleniny. Děti se daly na odpor a sepsaly podpisovou listinu na zachování zvířecího hřbitova. Inu, jsou do dnešní děti, vychované v demokracii. Zatímco my bychom se dali na ústup, ony zmobilizovaly své síly a vyrazily do protiútoku. První podpis získaly od maminky, mé sestry. Ta se sice vědomě postavila proti svému manželovi, zůstala ale po boku svým dětem. A tak to jako zradu nikdo nemohl brát.

Poté Petr s Luckou utíkali za dědou, bydlícím v přízemním bytě jejich domu. I děda rád petici podepsal. Věděl, že území kolem domu skýtá spoustu možností, kde skleník vybudovat. Proč právě plácek, který si vybraly děti jako první?

A pak za Luckou přišla kamarádka ze školy, která jí poradila, aby si petici vzala do školy podepsat spolužákům. Tak se také druhého dne stalo. Když pak v hodině přírodopisu paní učitelka napomenula Lucku, že se věnuje něčemu jinému, odvážila se malá žačka svěřit se svým problémem. Pod lavicí totiž skrývala právě petici. Ani nečekala, že se paní učitelka zastane své žákyně a přidá svůj podpis. Paní učitelka je ale bojovnicí za práva zvířat, a to i dávno zesnulých, jak se ukázalo. Přidala svůj podpis pod sloupeček těch kostrbatých, psaných dětskými ručkami. Přidala také Mgr., a tím petice nabyla vážnosti. Takto petice putovala po škole. Každý návštěvník domu, kde Lucka s Petrem bydlí, rád přispěl svými písmenky k rozšíření sbírky podpisů. Švagr, pracující v Praze a vracející se zpět na Moravu jednou nebo dvakrát do měsíce, o petici vůbec nevěděl.

Když pak otec dětí přijel opět do rodného domu s plánem začít stavbu svého skleníku, jeho děti ho přivítaly s několika listinami. Ty byly plné dospěláckých i dětských podpisů. Mám ale tvrdohlavého švagra, který se nedá zastrašit. Odstrčil lejstra s tím, že pozemek bude patřit salátům, okurkám a další zelenině. Ani jeho táta s ním nic nezmohl. A tak maminka poradila dětem, aby listiny nenápadně položily na stůl v době oběda. Děti to riskly. „Jsou řízky, to si pochutnáš!“, řekla má sestra a nandala manželovi pořádný příděl. Ten si liboval nad masíčkem a pohledem zavadil o hromádku papírů. Nechtěl ji ale studovat, dokud byl někdo v kuchyni. Jako by to sestra věděla, vzala děti a šli vyvenčit psa Alíka. Švagr si prohlížel podpisy a nevěřícně kroutil hlavou.

Odkud ty děti posbíraly tolik různých podpisů? Byly to jak dětské, tak i dospělácké podpisy. Uvažoval, že se jeho děti v životě neztratí. A pak zahlédl jeden obzvlášť vydařený klikyhák. Byl to podpis jeho chirurga. A jemu se znovu vrátily bolesti žlučníku! Teď aby se bál, že ho lékař ani neošetří. Nedávno měl syn Petr něco s kotníkem a šli na chirurgii. Kotník mu jen stáhli, on ale netušil, že se kluk pokusí žádat pana doktora o autogram. A nejen to: Na listině byl podpis i pana listonoše, s kterým švagr chodil do školy od první třídy, několika učitelů, a dokonce i ředitele školy. Připadal si najednou jako tyran dětí! Když se děti vrátily s mámou domů a Alík mu olízl celý obličej na znamení, že jsou kamarádi, dal se pomalu na ústup.

„Myslím, že v tom místě, co chci stavět skleník, je dost stínu,“ řekl, aby nedal znát, že ho děti porazily. „Naproti u rybníčku by se asi zelenině dařilo lépe,“ prohodil ještě, a děti s mámou souhlasily. A tak se skleník sice stavěl, ale úplně na jiném místě. A děti mu rády pomohly s prací.

Zvířecí hřbitov zůstal na svém místě, švagr má své okurky, salát a další zeleninu a šťastní jsou všichni. No a švagr dokonce dostal na svůj žlučník od pana chirurga lázně! Možná i za to, že ustoupil petici, kterou pan doktor také podepsal… 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10