Plavecký výcvik mého HAF

Prý „starého psa novým kouskům nenaučíš“ -, to jsem se taky vždy domnívala, hlavně proto, že do 8 let mého pejska se mi nepodařilo ho naučit aportovat. Prostě nemá zájem běhat za ničím, i když ho asi velmi prudí jiní pejsci, kteří se vrhají za čímkoliv, třeba i do vody a proto s velkým štěkotem běhá kolem nich.

Je to snad i proto, že coby ročního kloučka ho srazilo auto a pravá zadní nožička byla dvakrát operována, pak dlouhá rekonvalescence a dodnes, když běží, má ji ve vzduchu a při pomalé chůzi šmajdá asi jako já a má ji docela křivou. O jeho odporu k vodě, vč. kaluží, které vždy velmi obezřetně obcházel, jsem věděla už záhy a myslela jsem si, že asi neumí plavat a je jedním z mála psů, jinak snad každý hafánek plave „na čubičku“ a někteří s velkou chutí a radostí. Všechny moje kolie byly výborné plavkyně, o černé labradorce, kterou vychovával vlastně můj nynější pejsek, ani nemluvě.

Po našem příjezdu k moři jsem chápala, že tak obrovské množství vody na něho muselo udělat dojem a do vody dobrovolně nepůjde. Sice dokáže běhat po pláži metr od vlnek, to ho nechává klidným, ale když některá zasáhne dále do písku, tak se jí raději vyhne. Jen jednou, ještě při našem kempování pod olivovníky, běžel za krásnou černou psí slečnou několik metrů do moře, ale skákali oba z balvanu na balvan a mimoto, fenka hárala a on s ní měl své úmysly.  Na moje volání nikdy do vody dobrovolně jít nechtěl - jen mne vždy pozorně sledoval z břehu, kde poctivě hlídal pantofle, froté župan a klíče od auta. Jednou na horách, kde kousek od naší chaty byl bazén a já v něm byla naložená ustavičně a to i v noci, jsem se pokusila ho stáhnout ze schůdků za mnou. Ale ten půl metr nizoučké vody ihned překonal zpět se zdviženou hlavou a pádil velkou rychlostí do lesíka. Tudíž se žádný plavecký výcvik nekonal a musela jsem se s touto skutečností smířit.

 Až teprve vloni v červenci, kdy přiletěl syn na dovolenou, nastal zlom. Nejenže ho po třech létech nadšeně vítal už na letišti a i pak si po celou dobu velmi dobře rozuměli, prostě jako „chlap s chlapem“. Poté jsme denně vyráželi k moři, já zůstávala s haf v parku ve stínu oleandrů a syn vždy na nějakou dobu odešel na pláž a vrátil se pak až ke svačině. Jednou jsme zamířili k moři jiným směrem a objevili jsme malinkou plážičku, kde bylo jen pár lidí a my tři. Roztáhli jsme lehátka a slunečník a syn šel vyzkoušet hloubku vody, která byla dlouho jen po kotníky a pak po kolena. Šla jsem taky do vody a pejsánek seděl na pláži ve stínu velkého kamene a pozoroval nás. Syn ho začal lákat, já mu říkala: „To je zbytečné, on má k vodě odpor a snad ani plavat neumí.“ To už měl haf přes 7 roků a celou tu dobu mi tajil, že když chce, tak plavat umí. Kupodivu opustil svůj úkryt před sluncem a pomalinku si namočil nejdříve tlapky a pak velmi opatrně kráčel k synovi, až mu už voda sahala po bříško a najednou začal plavat.

Syn se pomalu přemisťoval do větší hloubky a tam se spolu setkali. Já běžela pro fotoaparát a natočila jsem si na video, jak ho syn láká: „Tak pojď, jsi hodný kluk - ještě kousek, ještě kousek, neboj se a plav.“ Když si ten záběr občas pustím, pejsek hned zbystří, nastraží uši,  vrtí ocáskem a začne štěkat. Protože však nikde kolem PC necítí synův pach, zklamaně zase ulehne.