Slepice symbolem hlouposti? Neprávem!

Před nedávnem jsem si zcela náhodou vzpomněla na starou školní šarvátku, ve které lítaly vzduchem ty nejpotupnější a nejurážlivější slovní nadávky, jaké lze vůbec vylovit z paměti. Bylo to ve druhé třídě, takže nečekejte žádné vulgarismy, neb těmi ještě naše nezkažená generace nevládla, a už si ani nevybavuju, co nás tak rozvzteklilo.

Vím jen, že rozděleni na kluky a holky jsme po sobě plivali, házeli papuče a pytlíky na tělocvik a snažili se opačné pohlaví co nejvíce ranit. Kluci byli jednoznačně ve výhodě, protože co by děti z vesnice, nemuseli pro hanlivé označení daleko, stačilo vyhlédnout z okna. Všechny ty krávy, kozy, husy, kačeny, krůty, ropuchy a sůvy samy o sobě bohatě stačí, nemluvě pak o slepici, která se ještě větví na pipky, pipiny nebo na Moravě kury. Když vám někdo řekne, že jste „hlúpá jak kura“, a ještě u toho začne kvokat, asi vás to dvakrát nepotěší. Tím hůř, když nemáte po ruce nic na oplátku a zmůžete se akorát tak na vola, hňupa nebo osla, přičemž osel je slabota, tím doopravdy nikoho neurazíte. Už ve druhé třídě jsme se zkrátka přesvědčily o tom, že holky to maj v životě těžší, protože ekvivalent mužského rodu ke slepici ve slovníku nadávek prostě není.

Přijde mi zvláštní, že zrovna slepice se stala symbolem hlouposti, omezenosti a bezpředmětného žvanění, když je to tvor, který hloupý rozhodně není. Ukecaná možná trochu je, ale zase mluví většinou k věci. Slepice chováme u nás v rodině odnepaměti, proto si troufám tvrdit, že o tom něco vím.

Zrnko historie

Kur domácí pochází z divoce žijícího lesního ptáka kura bankivského, který se dodnes vyskytuje v oblasti jihovýchodní Asie. Zde také došlo kolem roku 3200 př. n. l. k jeho zdomácnění. Nebylo to však pro maso a vejce, jak bychom předpokládali, ale kvůli kohoutím zápasům, které dodnes patří v řadě asijských zemí k běžné součásti tamní kultury. Pro muže z Thajska, Indonésie, Sumatry či Filipín jsou kohoutí zápasy stejnou vášní jako pro našince fotbal či hokej.

Úspěšný bojový kohout vydělá svému majiteli nejen peníze, ale získá mu i určité společenské postavení a prestiž. Podle pověry se v asijských zemích nesmí opeřeného gladiátora dotknout vdova nebo menstrující žena, protože by ztratil sílu. Zastánci zápasů jsou přesvědčeni, že bojový kohout prožije daleko zábavnější život než jeho bezvýznamný a zapomenutý kolega někde na domácím dvorku. Skuteční šampioni totiž kromě slávy a ovací, které sklízejí za života, bývají s úctou pohřbeni a dostává se jim poct i po smrti. Navíc se jim nemůže stát, že by se octli na pekáči, to by bylo jako sníst vlastního přítele. Na Filipínách platí stará lidová moudrost, která praví, že když hoří dům, zachraňuje muž nejdříve svého kohouta, teprve pak ženu a děti. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Někteří sociologové zastávají názor, že nebýt kohoutích zápasů, které se dnes kromě Asie hojně praktikují také v Latinské Americe či v Karibiku, bylo by na světě mnohem více válek. V zemích třetího světa je jen málo prostoru k vyžití a odreagování, muži se potřebují napít, vyřvat, užít si adrenalin. Smrt člověka fascinovala odjakživa a tohle je jen další variace, která mnoho nestojí a svůj účel splní. V západních zemích je tento „sport“ zakázaný, ale pokud se domníváte, že my Evropané se ke kuru domácímu chováme humánnějším způsobem, asi vás zklamu.

Zrnko pravdy 

Nejrozšířenějším způsobem chovu drůbeže jak u nás, tak v Evropě, jsou klece. V ČR takto žije asi 6 milionů slepic, a že je to existence ubohá a ponižující, už si naštěstí mnozí uvědomili. Možná vám neunikla mezinárodní kampaň ochránců hospodářských zvířat s názvem Chickens Out (v ČR Slepice ven), která se zasazuje o zlepšení životních podmínek pro nosnice chované v drůbežárnách. Kampaň začala v 70. letech minulého století ve Velké Británii a postupně se rozšířila do celé Evropské unie. U nás tuto myšlenku podpořili i mnozí umělci jako např. Marta Kubišová, Květa Fialová, Marek Eben, Václav Vydra, Anna K. a další, kteří v roce 2008 podepsali petici s názvem Slepice z klece ven. Zatím se podařilo prosadit zákaz chovu v tzv. nezdokonalených klecích, kde se slepice nemůže prakticky ani otočit a celý svůj krátký a neveselý život stojí na holé drátěné podlaze a snáší. Zákaz takových klecí platí pro všechny země EU od 1. 1. 2012, tedy již od příštího roku. Chovatelé měli 12 let na to, aby slepice umístili do klecí „obohacených“, kde budou mít nepatrně více prostoru, umělé hnízdo, 15 cm bidýlka na hřadování a nějaký ten materiál na popelení. Pro slepice sice ani takový život nebude žádnou výhrou, ale drobný krůček vpřed to samozřejmě je. V tisku se  ovšem objevily zprávy, že mnohé státy EU tento termín nestihnou dodržet, Polsko už požádalo o několikaletý odklad, a ani slepice v Belgii, Francii, Španělsku nebo Rumunsku se zřejmě obohacených klecí nedočkají. Opravdu nevím, kdo z nás by chtěl žít způsobem, jaký jsme vymezili některým živým tvorům. Byznys je ale byznys, slepice mají smůlu. Jejich hlas není slyšet.

Zrnko poznání

Spousta z nás velmi ráda chodí do ZOO, kde můžeme pozorovat všelijaká exotická zvířata a s údivem vstřebávat zajímavosti z jejich světa. Málokoho ale napadne, že i kur domácí, který nám běhá pod okny, má spoustu fascinujících schopností, dostane-li možnost naplnit své přirozené potřeby.

Pro slepice je typické žít v malých hejnech, kde funguje stabilní sociální hierarchie. Hlavní slovo má kohout, který svoji rodinku svolává k jídlu, udržuje pohromadě a chrání. Každý kokrháč není rozeným vůdcem, musí si autoritu v hejnu teprve zjednat a všechny ty svoje kuřice porovnat, aby byl na domácí scéně klid a mír. Že z toho má někdy vrásky na čele, je zřejmé, vždyť kdo by neměl. Kohouti však ke své roli přistupují s pocitem zodpovědnosti, což se mi moc líbí. Nahlédnu-li večer do kurníku, abych všechny kusy spočítala, vídám vedle pána dvora hřadovat jeho favoritku, ostatní slepice pak sedávají podle svého postavení v hejnu, a to buď blíže kohoutovi nebo naopak dále. Je to vlastně velmi podobné jako např. u královského dvora.
Slepice si dokáží zapamatovat více než sto svých společnic a určit jejich postavení ve společenském žebříčku. Vybírají si přátele jako my lidé a vyhledávají jejich blízkost. Některé jsou hodně společenské, družné, upovídané a průbojné, jiné se chovají plaše a jsou ostražitější. Svého člověka však mají rády a také to dávají najevo. Jsou schopné se spřátelit i s kočkou, se psem nebo jiným domácím zvířectvem.

Co se týká komunikačních schopností, jsou na poměrně vysoké úrovni. Slepice používají více než 30 zvukových signálů různých stupňů hlasitosti, jimiž se zpravují o potravě, nebezpečí, vyjadřují pocity a dávají najevo případnou nespokojenost. Na dravce ve vzduchu např. reagují jiným signálem než na dravce, který se blíží po zemi.
Vědci přišli na to, že slepice rozumějí vztahu příčiny a následku, což svědčí o vyšší inteligenci, než mají mnozí savci - např. psi. Nemocné slepice měly při pokusu na výběr, zda přijmout krmivo běžné nebo krmivo s anestetiky, přičemž brzy přišly na to, že krmivo s lékem jim prospívá a začaly ho upřednostňovat.
Předmětem další studie byla schopnost předjímat budoucnost a na základě toho se ovládat. Slepice měly možnost klovnout do tlačítka hned a dostat malou odměnu nebo vyčkat, klovnout později a dostat odměnu větší. Jsou to potvůrky mazané, takže vyčkaly. Tato schopnost byla dříve přisuzována pouze primátům.
Slepice se také dovedou učit jedna od druhé a předávat si zkušenosti z generace na generaci. Na jedné farmě vědci z univerzity v Bristolu rozházeli žlutá a modrá kukuřičná jádra. Žlutá byla v pořádku, modrá obsahovala látku způsobující nevolnost. Slepice se brzy naučily modrým jádrům vyhýbat a jedly jen ta žlutá. Po nějaké době se vylíhla kuřata a vědci opět po farmě rozházeli modrá a žlutá zrna. Slepice okamžitě vysvětlily svým mláďatům, že modrá zrnka nesmějí žrát.

Inu, postavme vejce na špičku a přiznejme si, že slepice je vlastně fascinující a úctyhodný tvor, jen nás nikdy nenapadlo o tom přemýšlet. A to ani nemluvím o slepičí schopnosti snášet prakticky (až na malé pauzy) po celý rok vejce, což my chovatelé považujeme za běžnou věc a ještě se mnohdy zlobíme, že přes zimu nesou míň. Který pták ale snáší stejně urputně a vytrvale? Každá hospodyňka si umí představit, kolik by toho napekla a navařila bez vajíček...
Kur bankivský nakonec přinesl lidstvu velké dary, jen škoda, že si toho neumíme vážit a neoplácíme mu stejnou mincí. Vrátím-li se k úvodu článku, nabízí se otázka, zda bychom my ženy neměly označení „slepice“ brát spíše jako pochvalu.