Rodinu udržovati sluší se...

Pamatujete? Nezapomenutelný Saša Rašilov v „Rodinných trampotách“, coby oficiál Tříška. Rád se, jsa pamětník, podívám kdykolivěk. Už je to tady, používám arachaismy. Hned dvojí připomenutí - rodina a titulatura. Měl jsem v rodině čtyři strýce a dvě tety. Bylo to na Hané, tedy spíše to byli stréci /nebo strécové?/ a tetiny.  A nejstarší, strýc Ludvík, to byl dokonce „vrchní, provozní“ oficiál u dráhy, šarže, ve které byl i v letech protektorátních jmenován přednostou stanice. Neměl sice červený nos, ale čepici, ba i plácačkou byl vybaven. Teprve nedávno jsem se v nějaké TV soutěži dozvěděl, že jde o výpravku.

U dráhy byli z rodiny tři - můj táta, zmíněný strýc Ludvík a mladší strýc Otoš - původně sice holič, po válce průvodčí vlaků. To bylo po dědovi, Ferdinandovi, ten měl starší titul - průvodce  vlaků. Dědu jsem neznal, zemřel deset let před mým narozením, v pětadvacátém, vzpomenutý Otoš měl čtyři roky a benjamínek Mirek pouhé dva roky - stařenka, která dědu přežila o jedenatřicet let se měla co ohánět. Naštěstí tu byla nejstarší teta Bětka, drobotině se stala pomocnou mámou - věkový rozdíl mezi nejmladším a nejstarší byl téměř dvacet let.

Míval jsem to s návštěvou příbuzných jednoduché. Zajel jsem do Přerova a bral to pořadě od nádraží od jednoho strýce či tety k dalším. Ajznboňák /řečeno správně česky/ Ludvík v honosném erárním činžáku hned u nádraží. Nóbl teta Milada - z lepší rodiny - brala si definitivou zajištěnou dobrou partii - sestřenice Milunka, starší asi o pět let - sváteční porcelán - necítil jsem se tam příliš volně. Na Ztracené Otoš, s tím byla sranda, teta Žofka, pokud se nemýlím druhá strýcova žena, moc fajn ženská, první si moc nepamatuju, ani sestřenku Alenu - spíš Otíka juniora - spolu se mnou pokračovatele rodu „po meči“. Vozil jsem jej „na štangli“ kola, vymázli jsme se před pivovarem, zastavoval jsem se tam za strýcem Lojzou, byl tam strojníkem. Bydlel ve vilce na rozcestí cest u hřbitova, o Dušičkách se tam scházela celá rodina, bylo to po ruce.

Teta Vlasta a další sestřenice téhož jména, strýc výborný šachista, první tahy a první šachy jsem měl od něj - jo a také první loky piva, to když jsem se stavil u něj v práci. Na Kozlovské, kde původně bydlela celá rodina, v místě malého domku stojí dnes velký věžák, byl jsem tam jen několikrát, naposledy tam bydlel strýc Mirek, teta a dvě malé sestřenky, jména mi unikají, snad Mirka a ???, již zapomínám.

První byt tety Mařky, bratrance Milana si nepamatuju, později v blízké vesnici jsem navštívil druhou rodinu zmíněné tety, výborného  nového strýce, zdál se mi náramně vysoký, jeho dva či tři syny, také basketbalové typy a snad tam byla i nějaká dívčina.

Putování jsem končíval v bytě tety Alžběty, která se až do šestapadesátého starala  o babičku, říkali jsme ji „stařa“.  Tetu jsem měl z celé rodiny nejradši. Uměla vyprávět, byla vynikající vyšívačka, měl jsem od ní nádherný svetr, v padesátém jsem na něj balil holky na učňáku ve Vítkovicích. Vyšívala nějaký módní doplněk jako dar pro paní Hanu Benešovou při její poválečné návštěvě Přerova. Naučila mne pít překapávanou kávu - mokka - měla na to ten hrníček se sítkem. S prvním manželem měla mého staršího bratrance Luboše, s druhým manželem, kouzelníkem a manipulátorem jsem se setkal na bratrancově svatbě v jedné valašské obci - vyčaroval mi nějaké mince z nosu a nechtěl mi prozradit, jak je to s mizejícími vejci z klobouku. Jednou se „odčaroval“ z tetina života, bůhvíkam, zůstalo po něm pár plakátů - snad s uměleckým jménem Mr.Garth. Bratranec Luboš nás bohužel opustil velice brzo, o dalších dcerách a synech strýců a tet a jejich potomstvu moc nevím - až na Otíka, který zdárně přežil ten náš společný „držkopád“.

Bývalo to zajímavé povídání, když se dali starší do povídání, ne vždy veselého. Dva nejmladší neminulo totální nasazení, naštěstí se vrátili, byť ve velmi chatrném stavu, tetiny neměly vždy štěstí na partnery, dosti brzo odešly do nenávratna některé děti - ale rodina se přece jen udržela. Dosti mne mrzí, že jsem se více nesnažil poznat rodinnou historii - už to nedoženu - snad se to podaří jedné z mých vnuček - jméno rodu má pokračovatele v synech, vnucích i pravnucích.       

I svému rodnému hanáckému městu jsem se  zpronevěřil. Opustil jsem je, nedobrovolně, ve svých třech měsících, přestal je navštěvovat po stařenčině pohřbu a naposledy jen letmo jsem se prošel kolem tamního nádraží při přestupování někdy před padesáti lety - tak, milý Přerove - promiň!      A co Vy, milí přátelé, drahé přítelkyně - jste v udržování rodinných vztahů přece jen odpovědnější?  Věřte zkušenému, v osmdesátce pozdě „Bycha honit“...