Roman Vojtek: „I kůň pozná blbce!“

Herec a moderátor Roman Vojtek pochází z oblasti Valašska, přesněji však ze Vsetína, kde byl od mala zvyklý se pohybovat mezi hospodářskými zvířaty. K úctě a lásce ke zvířatům proto vede i svoji dceru Editku (4), která si zvířecí tvory naprosto zamilovala, a to všechny, od slona až po rybičku.

Jaké zkušenosti se zvířátky máš ty osobně z dětství?

Roman Vojtek: Pocházím z Valašska a v dětství jsme každý víkend jezdili k babičce na chalupu, kde bylo snad všechno zvířectvo, jaké si člověk dokázal představit, od koz přes krávy, kačeny, ovce a slepice. Právě tam jsem si začal budovat vztah ke zvířatům. Navíc jsem od rodičů dostal andulku a moje sestra angorskou kočku, se kterou jsem moc dobrý vztah neměl, jelikož pořád jen „prskala“. Jako malý kluk jsem si vždy přál velkého psa, ale to přání se mi bohužel nevyplnilo.

Máš nyní doma nějaké zvíře?

Roman Vojtek: Ano, mám doma asi 30 ryb v jezírku.  I když původně jsem tam nasadil takové hezké ryby, které měly svého času parádních 40 centimetrů a byly opravdu krásné a vykrmené. Jenže pak jednoho dne záhadně zmizely, asi mi je někdo ukradnul. Takže teď tam mám takové malé čudly. Před půl rokem se nám stala taková příhoda, přijeli jsme domů a u nás na zahradě stálo malé, černé a roztomilé koťátko, navíc se k nám hrozně mělo, takže jsme ho adoptovali společně s našimi sousedy, kteří mají půdu, kde kotě Mikeš přespává. My ho krmíme různými dobrotami a občas při nepříznivém počasí si jej vezmeme domů, ale on je kocour, co preferuje pohyb venku a lov myší.  Vždy se nám se svou obětí přijde pochlubit a strčí ji před dveře, abychom věděli, jak moc šikovného máme lovce.

Na jakou příhodu se zvířaty nejraději vzpomínáš?

Roman Vojtek: Mám spoustu zážitků s koňmi, jelikož jsem mnohokrát točil pohádku, kde jsem na něm samozřejmě musel umět jezdit. Režiséři vždy měli pocit, že k tomu potřebuji speciální kurz či výcvik. Jenže každý rychlokurz dopadnul stejně špatně. Já si prostě myslím, že kůň moc dobře pozná, kdo na něm sedí, jestli blbec nebo člověk budící autoritu. Nikdy se mi nepodařilo koně ovládnout, vždy když jsem chtěl jet doprava, kůň zatočil doleva a naopak. Měl jsem s tím vždy velký problém. Kromě toho jsem si z první hodiny jezdectví odnesl zajímavý zážitek. Na hodině, jsme byli v jízdárně, instruktor vše pečlivě vysvětloval, na to mi přidělili kobylku, na které jsem měl vyjet z jízdárny na louku.

Při otevření vrat začala kobyla poměrně rychle utíkat a v tu chvíli, kdy doutíkala, se prudce zastavila a ohnula krk tak, že jsem přes ni přeletěl, ale naštěstí se mi nic nestalo. Přesně ve chvíli, kdy jsem dopadl na zem, jsem měl pocit, že se mi ta kobylka hrozně směje. Od této doby mám z koní přirozený respekt a trochu se jich bojím, což oni ze mě určitě cítí. Velmi proto obdivuji lidi, kteří to s koňmi umí a mají s nimi skvělý vztah. Na druhou stranu moje dcerka Editka je velmi odvážná a koní se vůbec nebojí, ba naopak má je velmi ráda. Kromě toho je i ráda sleduje v seriálech stanice Minimax a nyní se proto musíme i společně zúčastnit speciální soutěže Hurá na koníka na FB stanice Minimax.

Kdy tvoje dcerka přišla do prvního kontaktu se zvířaty?

Roman Vojtek: Velmi se přátelíme s našimi sousedy. Jsou to hrozně milí lidé a často se s nimi navzájem navštěvujeme a právě u nich Editka přišla do prvního kontaktu se zvířaty.  Mají totiž dva psy, ovčáka a pudlíka.  A právě s tím menším dcera vyrůstá od narození. Bylo moc hezké sledovat, jak oba rostou, jelikož i ten pejsek byl štěňátko. Zároveň k sobě velmi přilnuli.

Jinak často jezdíme do ZOO  Lešná, kde nás můj kamarád z dětství vždy rád provede a ukáže všechna zvířátka. Posledně jsme šli společně krmit slony a žirafy. Já sám jsme se slona bál, ale Editka vůbec, klidně před ním stála a dávala mu do chobotu jablko a přímo do tlamy mu házela suché rohlíky.

Myslíš, že existuje nějaká podobnost se zvířaty?

Roman Vojtek: Myslím, že ano, je to naprosto stejné, jako když se řekne, že dítě je podobné rodiči. Tak jako má rodič vliv na své dítě a k něčemu ho vede, tak i to dítě je pak jakoby obtisk toho rodiče. Naprosto stejné je to určitě i u zvířat. Když panička má doma gaučového psíka, kterého neustále rozmazluje, tak ten pes nikdy nebude poslouchat. A pak třeba vím ze zkušenosti mých sousedů, kteří mají německého ovčáka, že nutností je chodit se psem na cvičák a věnovat se mu opravdu jako dítěti, aby z něj byl poslušný pes, který dokáže ochránit dům, ale zároveň být milý a přítulný.