Rony – konec pohádky - Chytrá žena

Když jsem si pořídila svého třetího psa, Ronyho, byla jsem zprvu velmi spokojená. Rony si brzy zvykl na mě, na mou rodinu, na sousedy a, doufala jsem, že i na život v bytě. Dokonce začal venku chodit bez vodítka.

Skončila mi dovolená a já se vrátila opět do práce. Rony zůstal doma sám. S taťkou jsem se ale domluvila, že přijde psa vyvenčit. Taťka dodržel slovo. Rony byl doma necelé dvě hodiny, a přišel můj otec, vzal psa a byl s ním venku až do pozdního odpoledne, kdy jsem se vracela domů.

Ten den mě přivítala zdemolovaná koupelna a toaleta. Roztrhané byly ručníky, osušky, veškeré toaletní papíry, a že jich bylo. Ani papírové utěrky nezůstaly ušetřené. Rony se dokonce vloupal do pračky a veškeré prádlo, které v ní bylo, změnil v hromadu cárů. Ani čisticí prostředky nezůstaly ušetřeny. Byla jsem zoufalá.

Druhý den jsem koupelnu zavřela a doprostřed kuchyně, kde zůstal pes, jsem vysypala spoustu hraček pro psa. Doplnila jsem je kousacími tyčinkami, kostičkami apod. Věřila jsem, že to zabere.

Tentokrát přišel taťka hned hodinu po mém odchodu a zůstal se psem venku celou mou směnu. Jen mi stihl zavolat, že byt je nyní ještě v horším stavu, než první den. Měl, bohužel, pravdu. Rony překousal kabely, které přiváděly internet do mého bytu, rozkousal nabíječku k notebooku a posléze zničil i samotný notebook, který stál uprostřed stolu. Přestože na notebook nedosáhl, přitáhl si ho za kabel. Ten poté také rozkousal. Zároveň ukousal kabel od lednice a od sporáku. O mě se pokoušel infarkt a v první chvíli jsem se rozhodla psa vrátit do útulku, z kterého jsem si ho na adopční smlouvu odkoupila. Uvědomila jsem si, že toto je jistojistě nejdražší pes mého života. Měla jsem, bohužel, pravdu. Účty dosáhly výše 20 000 Kč. Jímala mě hrůza při představě, že musím ráno opět do práce. V bytě už nebylo pomalu co zničit, byla jsem ale přesvědčená, že Rony si něco najde. O tom mě hned přesvědčil, když se pokoušel elektrické kabely vykousat ze stěny.

Než se dojednalo vrácení psa zpět na Slovensko, odkud jsem si ho pořídila, malinko jsem vychladla. Uvědomovala jsem si, že pes, který napáchal vysokou škodu, to neudělal úmyslně. Jen se nudil, chyběla jsem mu a cítil se možná v celém bytě osamocený. A tak jsem si od známých půjčila klec, ve které Rony nyní v mé nepřítomnosti přebývá. Jak jsem zjistila, není to týrání. Dosud jsem klec neuznávala a nesouhlasila s ní, protože jsem měla své pejsky hodné a měla jsem je od štěněte. Rony je psík z romské vesnice odněkud ze Slovenska. Byl vysvobozen spolkem, který ho poté nabídl k adopci. Neznal život v bytě, v čistotě, určitě ho nikdo neučil, že kousat kabely je nežádoucí. Stravoval se tím, co našel, a pokud si ho člověk někdy všiml, určitě ne proto, aby ho přitulil k sobě, pohladil, nakrmil. Jediné, co od člověka poznal, mohlo být bití a nadávky. Nyní se ocitl v úplně jiném světě, na který si musí zvyknout. Pokud ho vrátím, nebude to mít lehké. S cejchem vráceného psa si ho možná už nikdo nevezme a zbytek života stráví v kotci venku.

Rony se v kleci uklidnil, protože se v ní cítí bezpečně. Je v ní pouze, co jsem v práci, než ho přijde vyvenčit můj otec. Sám si ji ale zvolil za svůj pelíšek. Lehá si do ní i v mé přítomnosti, kdy je klec otevřená. Zabírá mi sice půl místnosti, aby v ní Rony mohl i chodit, pes se ale uklidnil. Má svou malou garsonku. Vlastní bydlení, které mu poskytuje pocit bezpečí. Dokonce svůj domov miluje tak, že má vodu v kleci i mimo, s železnou jistotou ale chodí pít právě do klece.

Už jsem zase moudřejší. Stálo mě to sice dost peněz, vím ale, že co my lidé považujeme za trest, může být pro psa ostrovem bezpečí. Pes, který trávil štěněčí věk jako takový malý bezdomovec, může v kleci najít oporu a pocit bezpečí.

Ještě jednu škodu ale Rony udělal. Nedávno jsem si položila na stůl dvoutisícikorunovou bankovku s tím, že až půjdu ven, musím si ji rozměnit. Poučená a zkušená jsem bankovku položila doprostřed stolu, kam se Rony ještě nikdy nedostal. Dokáže se postavit a vzít si zkraje stolu, pokud mu to dovolím, vše co se mu líbí, do jeho středu se ale nikdy nedostal.

Ten den ovšem někdo zazvonil. Paní pošťačka mi přinesla balíček. Trvalo to jen pár minut, než jsem se pošťačce podepsala a zavřela za ní dveře, Rony mezitím ale bankovku dokonale rozměnil. Nechápu, jak se k ní dostal, vzal ji ale do parády a rozkousal ji na spoustu malých kousíčků.

Nejdřív jsem si myslela, že je bankovka totálně pryč. Nakonec jsem si ale složila to nejdražší puzzle svého života a s hanbou zanesla podivnou složeninu do banky. Se strachem, abych nebyla popotahována ze znehodnocování platného platidla naší země, jsem vylíčila onu příhodu úřednici.

Naštěstí měla pochopení, lépe řečeno své osobní zkušenosti.

„To jste měla ještě štěstí. My žijeme v domku, a tak jsme si před časem pořídili také pejska, staforda. Při první příležitosti, kdy náš Maxík zůstal doma sám, se nejspíš z nudy prokousal dveřmi od domu. Normálně si v nich prokousal díru, vyšel z domu ven a sousedům zakousl patnáct slepic. Inzerát, že ho prodáme, jsme nakonec také vzali zpět a dnes, po dvou letech, je to úžasný pes. Někdo holt potřebuje čas,“ řekla mi úřednice.

„Čas, a možná antidepresiva,“ přitakala jsem při představě, co vše mě s Ronym ještě může potkat…

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete