a podruhé naopak ano….

První dcera, Anetka, se mi narodila v listopadu 2001 a ačkoli přišla na svět po zdánlivě bezproblémovém těhotenství přesně v termínu, hned od začátku nás bohužel čekala spousta problémů. V těhotenství se nezjistilo, že malá nebrala ke konci těhotenství skoro žádnou výživu a tak se narodila slaboučká s váhou 2650 g a výškou 47 cm.

Také se nevědělo, že mám extrémně krátkou pupeční šňůru, která působila problémy i při porodu. Malá se stále vracela zpět, přitom by stačilo už jen jednou zatlačit. Když už kolem mě lítalo asi 10 lidí a já přestávala postupně vnímat, co se kolem děje, podařilo se nakonec úspěšně za pomocí tlačení na břicho dcerku vytlačit, uf! Za chvíli mi ji přinesli jen rychle ukázat a pak jsem ji neviděla několik hodin, k žádnému přiložení k prsu tedy nedošlo…Když už jsme se šťastně setkali na pokoji, tak jsme kojení začali zkoušet, ale byl to opravdu boj. Polohu v leže jsem těžko nesla kvůli páteři, se kterou jsem vždycky mívala dost problémy a teď po porodu jsem si přišla totálně zablokovaná a bylo mi celkově tak příšerně jako nikdy v životě. Kojení v sedě bylo ještě marnější, to jsem díky rozsáhlému šití nevydržela vůbec. Myslím, že to na neúspěch kojení mělo velký vliv, vnímala jsem při kojení jen neskutečnou bolest celého těla a nemohla jsem se díky tomu na kojení soustředit a ani trochu se uvolnit :o(. Když jsem se poprvé od porodu dotrmácela ze záchodu, kde jsem po cestě několikrát málem omdlela, zjistila jsem, že na pokoji chybí moje miminko. Chodila jsem pak po chodbách a sháněla informace, co se děje. Dopátrala jsem se, že malá nedrží teplotu a musejí ji nahřívat. Mezitím se občas zkusilo kojení, ale opět dost neúspěšně. Další den mi oznámili, že má naše holčička hodně silnou novorozeneckou žloutenku a musí být ve fotu. Tam strávila dalších 9 dní. Nosili mi ji na kojení zhruba po 3 hodinách, ale byl to děs, nic příjemného, bohužel. Sestry byly dost protivné, každá to vysvětlovala jinak a já se bála ozvat, abych tam pobyt mohla vydržet. Hlavně, že měli vyvěšený certifikát, jak podporují kojení! Přišlo mi to právě naopak :o(. Mlíčka jsem i přesto měla naštěstí dost, což se docela divím, když jsem pořád jen brečela (asi hormony, protože jsem přesně ani nevěděla proč), cítila jsem se jako zmlácenej pes, vůbec jsem nespala - za těch 9 dní počítám ubohé 4 hodiny dohromady!).
Jedna sestra byla při kojení dokonce tak drastická, že mě chytla bolestivě za prso, malé zmáčkla hlavu, až dcerka bolestí křičela…..Malá byla díky silné žloutence strašně spavá, takže celé kojení provázely pokusy o její vzbuzení – dloubání pod klíční kost, pod bradu a tak podobně. Když jsem požádala sestry, abych si to mohla zkusit v klidu sama, tak mi to nikdy nechtěly dovolit, protože se prý malá musí rychle vrátit do fota…, že na nějaké moje pokusy není čas! Dodnes si vyčítám, že jsem nepobrala všechen svůj zbytek vnitřních sil a neprosadila si to! Třeba by to dopadlo jinak… Z kojení jsem měla takový stres, že se mi naprosto zhnusilo a já se o to snažila jen kvůli tomu, abych malé dala to nejlepší….

Taky dodnes nechápu, proč mě mordovali s kloboučkem, v jehož používání jsem samozřejmě pokračovala i doma. No nic. Po propuštění z porodnice jsme tam ještě jezdili na převážení, kontroly techniky kojení a žloutenky. Malá měla žloutenku 3 měsíce, brala na to i nějaké tablety, jezdilo se na ultrazvuk. Bohužel jsem tehdy také nevěděla, jak foto škodí očičkám a tak mě nenapadlo upozornit sestry, že si dcerka opět strhla papírové brýličky a kouká do světla. Již od 2,5 let nosí brýle a několika očními lékaři mi bylo potvrzeno, že to má právě z fota, které jí bohužel oči poškodilo :o(. Nejvíc mě na tom mrzí, že ty sestry to vědět musely a vůbec je to netrápilo. Vzpomenu si na to hlavně po cestě do optiky, když jedeme spravit rozbité brýle :o(.

A teď zpátky k tomu kojení. Měla jsem nařízeno kojit po 3 hodinách i v noci a můj den vypadal asi takto. Zvonil budík = kojení, které průměrně trvalo ¾ h až 1 h (po celou tu dobu jsem malou s menším či větším úspěchem budila, tj. cloumala s ní nebo s prsem, dloubala jí pod klíční kostí, pod bradičkou, stříkala jí mléko do pusy apod., obě jsme byly celé od mlíka …). Po náročném kojení mi pokaždé snad všechno vyzvracela (silně blinkala do 10 měsíců, často se dusila – i v noci, kdy jsem se jednou čistě náááhodou vzbudila…, často jí mlíčko vytékalo nosem i pusinkou, i když ležela…, bohužel nám rehabilitační pracovnice nařídila ukládání na záda, takže to byl věčný strach!). Tím pádem pak následovalo převlíkání, u kterého ovšem také průběžně hodně blinkala, většinou se tedy absolvovalo na několikrát, než jsem jí stihla dát kolem krku látkovou plenu a uložit ji……, když se pokakala, tak přebalit a celou peripetii s blinkáním a převlíkáním zopakovat znovu,….pak namočit špinavé věci, lehnout si - za chvíli znovu budík! A tak pořád dokola až do rána, ovšem k tomu ještě nějaké to bolavé bříško, utěšování, nošení…..Ráno se přidala k tomuto zápasu ještě ranní hygiena (večer samozřejmě večerní ;o) a v průběhu celého dne také rehabilitační cvičení (nejprve jen nožičky, brzy se přidala cvičení na celé tělo, včetně Vojtovy metody, cca do 1 roku, kdy jsme u toho samozřejmě vždycky plakali obě, ne-li celá rodina :o(. Z nevyspání, psychického i fyzického vyčerpání, ze stresu a vlivem hormonálních změn se mi prudce zvýšila činnost štítné žlázy, což se projevovalo hysterií, třásly se mi ruce, bušilo mi srdce, šíleně jsem hubla až na kost a neskutečně jsem se potila. Skončila jsem v péči endokrinologů a psychiatrů. Lezla jsem po čtyřech. Neměla jsem kdy jíst, kdy odpočívat, resp.aspoň spát, kdy prát, žehlit, vařit atd.atd. Bylo to moje nejhorší období v životě, kdy jsme navíc bydleli u rodičů. Vlastní domov byl v nedohlednu a můj otec alkoholik moje psychické problémy ještě zpečetil! Při jedné z preventivních prohlídek doktorka zjistila, že má malá zvětšené uzlinky v tříslech a tak kromě ortopedie, rehabilitace, neurologie, kontrol v porodnici a samozřejmě i klasických kontrol pediatra včetně očkování, se přidalo ještě zkoumání, z čeho to má. Brali jí každý týden krev z hlavičky, kterou ovšem nemůžou do stříkačky natáhnout a tak ji nechávají asi 5 minut skapávat, přitom ji drží v nehybné poloze – šílená zkušenost! Jezdilo se do různých měst na různé testy. Bylo podezření, že má v sobě larvu od zvířat, která z člověka již nikdy neodejde a záleží na tom, kde se usídlí (pokud v mozku – může být z toho epilepsie, pokud v krvi – tak leukémie, pokud u očí – tak slepota, atd.. alespoň tak mi to bylo řečeno…). Šílenství! Myslela jsem, že o malou přijdu!!! Nakonec se zjistilo, že to byla jen vedlejší reakce na očkování, díky Bohu! Každopádně s kojením jsem to díky tomu všemu vydržela jen 3 měsíce, dokud měla Anetka žloutenku. Za tu dobu jsem stihla ještě zánět prsu a nevím proč, ale neuvědomila jsem si, že se nemůže s kojením přestat najednou…, tak mi málem praskly prsa, aůůů! Pak i přes to, že jsem nechtěla (připadala jsem si, že jsem sobecká matka, která se nedokáže dostatečně obětovat), jsem se víceméně nechala rodinou přemluvit, abych přešla na umělé mléko a pokud byl někdo doma, mohl mi konečně pomáhat i s krmením. Začala jsem tedy kupovat drahé speciální zahuštěné mléko, které alespoň trošilinku zmírnilo blinkání. Musím říct, že mi to opravdu docela pomohlo a ikdyž mi bylo líto, že jsem kojila tak málo, tak se uklidňuju tím, že to stejně nemělo až tak veliký smysl, když jsme byli obě díky tomu nešťastné, kojení přeci nemá být jen nějaká oběť….

Druhé dítě jsem dlouho nechtěla a není se asi čemu divit. Když jsem se pak postupně vyhrabala z problémů (ovšem po doktorech jezdím s malou dodnes) a odstěhovali jsme se od rodičů, tak jsem po druhém děťátku konečně zatoužila. Otěhotněla jsem, ale nejdřív to bohužel nevyšlo, opět se mi zhoršila štítná žláza (tentokrát nejspíše stresem z práce) a o mimi jsem na začátku těhotenství přišla, s probíhajícím potratem mi museli pomoct v nemocnici.

Po opětovné léčbě štítné žlázy jsem pak opět otěhotněla, tentokrát mě sledovali pečlivě celé těhotenství a po tříhodinovém bezproblémovém porodu jsem měla na břiše i s pupeční šňůrou svoji druhou náááádhernou holčičku ;o). Tentokrát bylo vše v naprostém pořádku! Přiložili mi ji ještě na porodním sále, ovšem bohužel docela bez úspěchu, neboť jsem ležela s kapačkami a díky špatné poloze se malá nakonec vůbec nepřisála. To se hold nedá nic dělat :o(. Pak jsem si odpočinula na pokoji a poté jsem měla dost sil se o malou starat pěkně sama. Dominičce jsou teď 4 měsíce (nar.05/2008) a je od narození velice spokojené a usměvavé zdravoučké miminko. Nejdříve jsem se kojení obávala, ale tentokrát jsem se cítila fyzicky i psychicky vpohodě, a to bylo pro kojení zřejmě úplně zázračné…. Zkoušela jsem si ho sama a hlavně v klidu …a pokaždé, když se to povedlo, to byl tak nádherný a nezapomenutelný pocit, který mě povzbudil a utvrdil v tom, že kojení není něco nepříjemného! Jen jednou jsem zašla v porodnici za sestrou, protože malá pusinku rovnou špulila, zkrátka ji málo otevírala a tak jsem s ní trochu bojovala. Řeknu vám, že když mi sestra pomáhala (narazila jsem zase na pořádnou drsňačku :o(, tak se mi v duchu všechny ty hrůzy z předchozího kojení zase vracely….Ale ty pozitivní pocity naštěstí převažovaly a byly hlavně aktuální ;o). Malá se pak konečně přisála, jen jednou jsem trošilinku dokrmila stříkačkou, aby tolik neplakala a od té doby se nám kojení daří (bez kloboučku, který byl tehdy opravdu naprosto zbytečný), dokonce se na něj těším a je to moje nejkrásnější období v životě ;o). Cítím, jak si to mateřství s druhou dcerkou pěkně vynahrazuju a hodlám si ho pořádně užít! A to i přes to, že kvůli kojení nemůžu brát léky na alergii a tak často smrkám, pšikám, svědí mě celý nosohltan i očiska, ale to se dá zvládnout..., ten pohled na spokojené miminko u prsu stojí za to!!!!


Takže na závěr bych chtěla jen říct, že pokud jste měli u prvního dítěte s kojením problémy, nevěště hlavu, příště to může být pravý opak ;o).