Do Divadla Kalich se od února 2015 vrací představení Tajemství od Daniela Landy. Věříš v mystiku nebo Boha, nadpřirozeno?
Richard Tesařík: Já věřím v Boha a to není nic nadpřirozeného. Prostě bůh je a hotovo. Důkazem je, že jsme tady my. To, že by se vše jen tak samo zorganizovalo a vzniklo, navíc tak vykoumané věci, jako zvířata a lidi, tomu nevěřím. Takže Bůh je. A to co se odehrává v představení Tajemství, je spíš pohled na něco mezi nebem a zemí.

Žádného ducha jsi reálně nikdy nepotkal?
Richard Tesařík: To ne. Nebo o tom nevím. Jestli existují, nemohu popřít ani vyvrátit. Já s tím, ale nemám žádnou osobní zkušenost.

Když se vrátím k víře v Boha. Vedl Tě k tomu někdy někdo?
Richard Tesařík: Ani ne. Někteří členové rodiny byli věřící. Když jsme se sešli na Vysočině, tak se někdo třeba před jídlem pomodlili, někdo zase ne. Můj otec byl voják a předválečné dítě a co vím, tak chodil na katechismus ve škole, což bylo běžné. K víře mě rodiče nevedli a nechali mě jen tak planě vyrůst.

Co Tě víc baví, divadlo nebo kapela? Nebo máš v každém tu svoji oblíbenou část?
Richard Tesařík: Od každého mě baví něco. S kapelou je to koncert, kde to jede třeba dvě hodiny. Divadlo je pro mě odpočinkovější. Mám tam mluvené slovo a zazpívám jednu maximálně dvě písničky, kromě tedy Johanky z Arku. Ale to pěvecké vypětí je víc s kapelou. Divadlo mě baví moc. Bylo to pro mě, jako muzikanta, úplně něco jiného. Když jsem začal dělat muzikál, najednou jsem musel zvládnout text a tanec. Tanec mi nevadil, ale větší problém jsem měl s činohrou. Abych mluvil přirozeně a normálně, abych věděl co s rukama. To je vždy, když to člověk nemá prošlápnuté.  Že jsem kdysi, jako technik v Národním divadle koukal na všechny ty staré bardy, byla určitě nějaká výhoda, ale člověk si to musí prošlápnout zevnitř sám.

Tak se zastavme u těch starých hereckých osobností. Bylo něco úsměvného, co si pamatuješ?
Richard Tesařík: První šok byl v září 1969, když jsem přišel do Stavovského divadla. Začala zkouška nějaké hry, režíroval Miroslav Macháček, kterého jsem měl moc rád, a měl v tom hrát Josef Pivec. Tam jsem ho potkal poprvé na jevišti, kam jsem coby technik přišel. Najednou šel proti mně a povídá:„Ježíííš, ten Mirek chce, abych hrál, oni mě operovali kýlu, podívej se, ježíš“. A rozepl si kalhoty a ukazoval mi jizvu. Tak to byl šok, jako by to dnes udělal Brad Pitt. A nakonec v tom tedy nehrál.

Jednou jsem šel také na párek do divadelního klubu a za mnou začal mluvit někdo takovým hlubokým prsním hlasem. Já jsem se ohlédl a byla to paní Jiřina Šejbalová. Ona měla po šedesátce neuvěřitelně krásný kontraalt.

Nebo vzpomínám, jak Karel Höger hrál jen tak krásně mimochodem: „…mé děti jsou bohu milé děti….“ otočil se na jevišti a během představení: „kolik to hrála Slávia“ (smích). A pan Růžek byl to samé. Zatímco pan Kemr si pořád něco mumlal a byl to takový zaklínač. Tak to jsou moje velké vzpomínky na Národní divadlo.

Jak žije Richard Tesařík v civilním životě, mimo umělecký svět. Co třeba domácí práce?
Na domácí práce mě neužije, tedy kromě vaření, ale to je vlastně také domácí práce, ne? Takže vaření ano a občas umyji okna. Tím jsem se také živil asi deset let, je to pro mě brnkačka. Jinak domácí práce ani omylem nejsou pro mě.

Teď bydlíš v domě, kam si přesídlil z Dejvic. Co Ty a kutilství?
Richard Tesařík: Já a kutilství jsme nepřátelé. Co se týká kutilství, tak za bolševiků jsem si musel párkrát vymalovat, protože malíř byl k nesehnání. To jsem, ale jenom bílil, nedělal jsem žádné válečky a vzory. Jediné co jsem si „sesmolil“, byla pojízdná skříňka na kolečkách na desky. A s bráchou jsme si postavili bedny k aparatuře na zpěv. S tím jsme se mořili, ale postavili jsme je a opravdu to hrálo. Takže kutilství mě občas zasáhlo, ale vím, že mě ani ve škole nijak nebavili dílny. Něco tam pilovat, aby to bylo rovné s úhelníkem, to jsem si vždycky říkal: „Proč?“

Jsme na začátku nového roku, co tedy předsevzetí a Richard Tesařík?
Richard Tesařík: Zásadně si žádné předsevzetí nedávám. Vždycky říkám, že pokud chceš pobavit Pána Boha, prozraď mu svoje plány do budoucna (smích).

Tvým velkým koníčkem je rybaření, jak to celé začalo? Kdo tě přivedl k této zálibě a prošel si nějakým zásadním vývojem?
Richard Tesařík: Přivedl mě k tomu otec, který chytal ryby. Když nás vzal sebou, tak mě to vždy bavilo. Měl jsem jen klacek a na tom vlasec se splávkem a háček. Chytali jsme nějaké plotice, kterým jsme říkali bělice. Ale žádná bělice neexistuje. Všechno to jsou plotice. Pak jsem nějakou dobu nechytal, protože jsem měl jiné zájmy. Jen občas, když jsem jel třeba s nějakou partičkou na Orlík, jsem si hned koupil vlasec a chytali jsme tam ryby. Jednou nás honili i policajti, ale tenkrát jsem je uskákal i po jedné noze a ještě jsem na ně mohl mávat. To byla dobrá kondice. (smích) Nebo mě jednou viděl porybný v Malé Úpě, když jsem zrovna vytáhl pstruha a on stál tak patnáct metrů ode mě a pochopil, že bych mu stejně utekl. Toho pstruha jsem si tenkrát udělal na másle. To bylo všechno tak příležitostně. Pak jsem začal učit chytat děti, ale neměl jsem papíry. Jednou jsem šel na Vinohradech a ptal jsem se pošťačky, jak se dostanu do nějaké ulice. Ona mě oslovila jménem …“pane Tesaříku…“ a já jsem pochopil, že s tímhle známějším obličejem už nemůžu pytlačit. (smích)

Je to náročný koníček?
Richard Tesařík: Když jsem si už udělal ty papíry, začal jsem si kupovat pruty. Už jsem za to utratil dost peněz. Člověk si jde totiž do prodejny koupit jen pár olůvek a předpokládá, že utratí padesát korun, odchází a utratil dva a půl tisíce (smích). Takže ty ryby sice nachytám, ale taková štika kolikrát přijde i na patnáct set za kilo (dlouhý smích). Ale je to bezvadná zábava. Já taky ještě muškařím. Teď jsem, ale dlouho nebyl. Nedostávalo si mi moc času. Navíc jsem začal učit na mezinárodní konzervatoři, sice jen dva dny v týdnu, ale na to, že jsem v důchodu, mám málo času (smích).

Potkáváš na rybách i ženy? Jaké jsou rybářky?
Richard Tesařík: Jsou tam občas ženy. Většinou jsou to, ale ženy, které tam chodí, protože podezírají muže, že se na těch rybách bůhví s kým scházejí. Některé ženy rybaření opravdu chytne a mají v sobě toho lovce. Dokonce znám manželé Strejčkovi, paní se do rybaření dala hodně a umísťuje se dobře i na závodech. Těch žen rybářek je ale málo, ženy prostě většinou nemají ten lovecký instinkt. To se nedá nic dělat. Jak by řekl klasik: „Tak to prostě je a jinak to nebude.“ Už se v běžném životě neloví, tak nemají kde ten instinkt získat. Spíš se obávám, abychom ho ještě úplně neztratili.

Říká se, že u ryb se musí mlčet. Dokáží ženy mlčet? A Ty, jako celkem sdílný řečník, taky mlčíš u chytání ryb?
Richard Tesařík: U chytání se zase tak mlčet nemusí. To dělají jen rybáři samotáři. Sedí sami a kouká na splávek nebo doma přepíná televizi a mlčí. Ale já chodím na ryby s kamarády a tam si normálně povídáme. Ty ryby to neplaší, pokud člověk nebučí do vody nebo nedělá nějaké nepřístojnosti.