Rozhovor s herečkou, hudebnicí a cestovatelkou Janou Paulovou

Jste herečkou, hudebnicí, ale také vášnivou cestovatelkou. Kdy a kam ráda cestujete?
Jana Paulová: Cestuji moc ráda a to vlastně kdykoliv. Loni se mi podařilo tímto způsobem vyhnout i silvestrovským oslavám. Nasedla jsem do letadla a odletěla do Indie.

Čerpáte v jiných kulturách inspiraci pro svoje umělecké aktivity?
Jana Paulová: Celý život je čerpání inspirace pro věci, které děláme. Člověk si možná až tak nevšímá těch lidí okolo, ale všímá si sám sebe, jak reaguje třeba v různých krajních situacích. A následně s tím my herci pracujeme. V těch krajních situacích se většinou každý chová trošku jinak, než bychom možná čekali. Je to určitě úžasný zdroj pro komedie, které tak rádi hrajeme. Většinou je to tak, že čím se člověk snaží chovat důstojněji a zásadově, tím je ta situace pro diváka v komedii vtipnější. Pro mě je tedy všechno inspirace. Ale přiznám se, že si ráda vybírám na cestování místa, kam nejedu za účelem inspirace. Ráda se tam od divadla v hlavě odstřihnu a čerpám klid.

Takže nepřijedete na místo a všem neřeknete, že jste herečka?
Jana Paulová: Přesně tak. Přímo to tajím. Zjistila jsem, že na to lidé většinou reagují nějak divně. Tak se představím, jako učitelka nebo zdravotní sestra (smích).

Mluvila jste o krajních situacích. Dostáváte se do nich při svých cestách často nebo výjimečně?
Jana Paulová: (velký smích) Stává se mi to. To když neodhadnu svoje síly a myslím si, že jsem třeba větší drsňačka nebo frajerka. Já si třeba troufnu přespat v nějaké díře a pak zjišťuji problém, začnu se chovat „holčičkovsky“ a prostě to nedávám.

Jaký máte tedy vztah ke klasickým turistickým resortům a válení se u bazénu nebo moře?
Jana Paulová: Tenhle typ dovolené nevyhledávám. Samozřejmě, že jsem to zkusila, ale příšerně mě to štvalo. Nejvíc mi vadilo, když mě tam ještě někdo nutil, abych se na povel bavila. Párkrát jsem tento typ dovolené absolvovala, ale byla jsem hodně unavená, tak jsem to tam většinou prospala. To jsem odpočívala ve stylu jídlo, pití, spánek. Abych takto pravidelně a dobrovolně investovala a trávila svůj čas, to rozhodně ne. Bylo to také v době, kdy jsme měli malé děti a dělali jsme to proto, aby bylo vše zajištěné.

Jak se podle Vás vyvíjela Vaše profesní dráha? Jsou v ní nějaké zásadní zlomy?
Jana Paulová: Těch zlomů je několik. Člověk dospívá ve skocích nikoliv plynule. Takže, když jsem byla mladá, měla jsem k tomu věku přirozené potřeby ctižádosti, být slavná, známá, vše co profese může nabídnout. Pak přišla jistá fáze života, kdy mě to přestalo naprosto bavit, a asi na pět let jsem herecký svět opustila. Založila jsem kapelu, jezdila s bigbítem a myslela jsem si, že už se nikdy k hraní nevrátím. Začala jsem se na ten svět dívat skutečně, jako někdo z jiného břehu. Absolutní náhodou jsem se opět vrátila zpět a jsem v divadle, ale mám nyní velmi příjemný a velký odstup. Dnes hraji z jiného důvodu. Beru to jako součást života. Někdo jde na golf, tenis a já jdu do divadla. Je to samozřejmě také štěstím, že si mohu vybrat lidi, se kterými divadlo dělá. To je úžasná situace, pak se na divadlo člověk těší a těší se i na ty lidi.

Za svoji domovskou scénu dnes považujete Divadlo Kalich?
Jana Paulová: Ano, Divadlo Kalich miluji. Považuji to za úplný sen, co se nám hercům přihodilo. Přineseme si hru, v Kalichu dostaneme důvěru a nastudujeme ji. Ty největší nervy mám pak já, aby to dobře dopadlo. Protože cítím tu zodpovědnost. V inscenaci je nejen práce týmu, ale také peníze mého kamaráda, producenta a ředitele divadla Michala Kocourka. Takže ta zodpovědnost a nervy jsou daleko větší, než kdybych byla třeba někde v angažmá. Tam by se maximálně mohlo stát, že tu roli nezvládnu, tady se musí zvládnout celá hra, nejen jedna moje role. Musíme být tak dobří, aby se diváci vraceli, zaplatila se celá hra a divadlo také vydělalo. Přesto to považuji za úžasné místo a lidé, kteří pro Kalich pracují, jsou senzační. Je to taková rodina.

Divadlo Kalich je scéna, kde herec asi dohlédne do hlediště. Poznáváte tam i nějaké svoje pravidelné fanoušky a diváky?
Jana Paulová: My do hlediště příliš nevidíme, ale prvních pár řad samozřejmě přes světla zahlédnu. Ale je pravda, že poznám některé již známé divácké tváře. Třeba jednoho pána, který sedí vždy v první řadě uprostřed a při děkovačce má vždy radostné a hlasité projevy, což je příjemné (smích). Nebo mi kolega Jirka Kohout často říká, že mám v hledišti „tu svoji paní“, který se směje snad úplně všemu, co kdy řeknu. Pak je tragédie, když paní zrovna nepřijde (smích). Jsem ráda za takové diváky. To jsou právě Ti domácí „z Kalichu“.