Kapela Tata Bojs přichází po čtyřech letech s novým, dlouho očekávaným albem. Jmenuje se ∞ a jistě fanoušky této pražské alternativní skupiny nezklame. Album je plné originální muziky a zajímavých textů, témata písní jsou vážná i veselá, hosté skvělí. K povídání nad deskou ∞ jsme se sešli s téměř kompletními Tata Bojs.        

Práce na albu se prý hodně pohnuly v době, kdy byl Milan Cais nemocný; je to tak?
Milan: Ano, je. Když už jsem byl z nemocnice doma, ale pořád v rekonvalescenci, vytvořil jsem si doma malé studio, ostatní kluci z kapely mi s tím pomohli. Tehdy jsem udělal hodně práce: zpracovával jsem demosnímky a částečně i nahrával, třeba basu, kytaru a zpěvy.
 
V průběhu práce na albu postihly zdravotní potíže i Mardošu!
Mardoša: Měl jsem záněty dvou kloubů na ruce, nemohl jsem hrát. Částečně tak bylo zhaceno nahrávání akustických věcí ve studiu SONO, kam jsme šli kvůli specifickému zvuku dotáčet. Sice jsem tam ještě přijel, ale hned jsem zase musel odejít, bolest byla čím dál tím větší. Dokonce jsme museli zrušit jeden koncert. Ale pak si mě vzal do parády známý doktor – revmatolog, a teď musím zaklepat, je to už dobré.
Milan: Takové události jako zdravotní komplikace jsou pro výsledek tvořeného díla vždycky klíčové. Myslím si, že kdyby tyhle věci neproběhly, naše nová deska by zněla jinak. Jednak by byla na světě mnohem dřív, jednak by měla jiný tvar a jinou formu. Nic se v životě neděje „jen tak“.
Mardoša: Ale hodně věcí v životě se děje „jen tak tak“. Jsme rádi, že jsme desku vůbec stihli odevzdat teď.

Jaká by byla, nebýt vašich zdravotních problémů?
Milan: Asi by byla jiná tematicky, témata se nám vlivem různých okolností stále tříbila. Zvuk by asi byl podobný, všichni jsme cítili, že po minulých albech ho chceme posunout. Síla kapely na koncertech je v naší energii a v jakési „špinavosti zvuku“, v drobných chybách, které tomu všemu dodávají živelnost a živočišnost. A právě to jsme chtěli promítnout i do naší nové desky.
 
Podle vašich slov je ∞ o něco méně koncepčním albem než vaše předcházející desky...  
Mardoša: To jsme říkali, i když takovou věc člověk sám posoudí až s odstupem. Každopádně je ∞ jak tematicky, tak hudebně o něco pestřejší než předcházející deska Kluci, kde jste? A není tak koncepční, jako bylo třeba Nanoalbum.
Milan: Ale i v ∞ máme pojítka, například téma opakování, různých pohledů na ně, začátku, konce, zacyklení, nekonečna... V albu tyto témata zkoumáme, pereme se s nimi. Samozřejmě nechceme filosofovat, to bychom si nedovolili; chceme na tyto záležitosti odlehčenou formou poukázat a nějakým způsobem se vůči nim vymezit.
 
Řekli jste, že v tištěných médiích se smí vedle ∞ používat i slovní název Ležatá osmička. Není to škoda? Část kouzla pojmenování alba se tím ztratí.
Mardoša: Záleží na tom, jak kdo umí pracovat s klávesnicí. Já jsem ∞ našel, ale trvalo mi to! Na svém počítači jsem si pak udělal složku, kde je jenom tenhle znáček. V mnoha médiích ale tento znak bude obtížné použít, proto se smí psát i Ležatá osmička. Oba názvy jsou platné.
Milan: ∞ je samozřejmě přesnější a lepší, a byli bychom rádi, kdyby takto psaný název byl používán víc.
 
Album ohraničuje píseň Progresivní. Literárně má „hodně náročný“ text, ale jde zřejmě o vaše stěžejní sdělení...
Milan: Skutečně jde o klíčovou skladbu, která by měla lidem dát jakýsi fokus pro další písně na desce. Navíc jsme ji opravdu rozdělili na „Intro“ a „Outro“, aby album ohraničila a vlastně tak zdůraznila princip ležaté osmičky. Důležité v téhle písni jsou i použité samply skutečných novinářů, kteří nevěděli, že je nahráváme. Jako jsme na jiných albech používali třeba samply z filmů, tady máme skutečné oběti.
 
Skupina Tata Bojs si zakádá na kolektivní hudební tvorbě, platí to stále?
Milan: Platí. Konečné podoby písní dotváříme společně, bavíme se, vymýšlíme... I proto je u většiny písní na desce ∞ v kolonce autor hudby napsáno Tata Bojs, i když třeba s původním hudebním nápadem přišel někdo konkrétní. Výjimkou je jenom song Ztraceni v překladu, to je písnička, která vznikla pro jeden studentský film, a tam byla bez textu. Tu jsme vzali tak, jak byla, se stejnými nástroji, jenom jsme k ní přidali smyčce a nějaké živé věci. A otextovali ji.
 
Jedním z hostů na albu je možná trochu nečekaně zajímavý soubor Clarinet Factory. Kde se mezi vámi vzal?
Mardoša: Clarinet Factory je skutečně důležitý host, tohle uskupení se promítlo do dvou písní na našem albu, shodou okolností hodně odlišných – Písmenková a Papírovka.
Milan: Poprvé jsem si jich všimnul na českých koncertech Bobbyho McFerrina, nahlížel jsem na ně jako na nějaké americké borce, které si s sebou přivezl. Baví mě jejich zvuk. Když jsme mluvili o hostech na ∞, navrhl jsem je a ostatní kluci byli pro. Přínos Clarinet Factory pro naše album je značný, přeci jenom jde o analogový zvuk, o živého člověka, a to je znát. Podobný zvuk by jistě šel vytvořit i na klávesách, ale nebylo by to ono.