Rozhovor s tetou

Tento článek chci věnovat své tetě. Je jí už osmdesát šest let. Dvacet let vede Klub důchodců v domě s pečovatelskou službou, kde žije. Přestěhovala se sem kdysi se svou maminkou, o kterou se starala. Ta zemřela ve svých sto letech, kdy jí mozek stále dobře fungoval.

Má teta má tuhý kořínek po své mamince. A proto dlouhé roky organizovala zájezdy pro seniory, kterých se sama účastnila. Pro své současné zdravotní problémy již na zájezdy sice nejezdí, ale dál ochotě peče zákusky a další moučníky do Klubu důchodců pro své staroušky a stařenky, jak jim říká. Ani si nepřipouští, že mnozí z nich jsou mladší, než ona. Má teta stále něco vymýšlí. Pletení a háčkování se už většina starších lidí věnovat nemůže, a tak s nimi teta vyrábí postavičky ze slámy, nebo třeba vonné svíčky. Poslední dobou propadli kouzlu pletení z papíru. A tak je klub ozdoben vázičkami, košíčky a dalšími dekoracemi zhotovenými stále šikovnými prstíky seniorů.

Má teta bydlí hodně daleko, a tak jí většinou jen telefonuji, nebo píšu. Nejprve to byly klasické papírové dopisy, ale před rokem je vystřídala e-mailová korespondence. Ano, má teta se v osmdesáti pěti letech naučila obsluhovat počítač a jeho prostřednictvím mi zasílá fotografie a informace ze svého života! A když jí volám, často hovor přeruší s tím, že v klubu hraje žolíky s babičkami a dědečky.

„Pavli, musím končit, prohrávám. Ale ještě se ozvu,“ zazní do telefonu její stále svěží hlas. A já se dokonce občas přistihnu, že jí závidím. Kdy jsem vlastně naposledy hrála žolíky já?

Ani volební období se bez mé tety neobejde. Sedí ve volební komisi, protože volby probíhají i v jejich pečovatelském domě.

A minule mě opět má teta překvapila. Zavolala mi, že sedí u kroniky.

„U jaké kroniky?“ zeptala jsem se.

„U naší. Víš, abychom nemluvili jako staří lidé jen o nemocech, děláme si takové své dny. Každý týden je věnován jedné z nás. Přinese staré fotky, kuchařky, prostě věci z dětství, z mládí. Přinese vzpomínky. A vypráví nám, co v životě zažila, jaké byla dítě a podobně. Teď má týden paní Hlaváčková. Pavli, říkala, že byla divoké dítě. Jak bys to zapsala do kroniky?“

Musela jsem se smát. Tak moje za čtrnáct let stoletá teta sepisuje příběhy svých vrstevnic z dob, kdy byly mladé. Ty babičky a dědové si nechtějí připustit, že už nemají tolik síly a mnohé trápí celá řádka nemocí. Vyhánějí nemoci, bolesti a splíny vzpomínkami. A ještě se o ně dělí!

A tak jsem tetě pomohla složit pár vět o staré paní, které by se hodily do slovníku starší generace.

„Teto, a tvůj týden už byl?“ zeptala jsem se pak.

„To víš, že byl. Asi před měsícem,“ řekla teta.

„A máš ještě čas?“ zeptala jsem se.

„Mám.“

„Že mi tu svou vizitku přečteš, prosím?“ poprosila jsem tetu. Slyšela jsem šustění papíru, to jak teta listovala v kronice. A pak mi přečetla několik vět o tom, jak kdysi nastoupila do školy a jak zlobila jako dítě se svým bratrem rodiče. Takovou tetu jsem nikdy nepoznala. I má teta byla kdysi mladá, trápily ji první lásky, vybírala si práci, zlobily ji děti, ale většinou jí dělaly radost.

Bylo to krásné vzpomínání.

Uvědomila jsem si, že každá generace má a měla svá trápení, ale i radosti. Od tohoto rozhovoru se snažím dívat na život víc pozitivně.

Myslím, že rozhovor s tetou mi do života hodně přinesl.