S nostalgií vzpomínám na nedávnou minulost. To byl můj syn ještě malý a dopouštěl se spousty vtipných hlášek, které pobaví dodnes.

Chodívali jsme každý den za mým otcem, synovým dědou, cestou kolem hřbitova. Syn pozoroval hroby za plotem, když najednou vypískl: „Maminko, já už vím, co to je!“

Kolem byla spousta lidí, a já se zvědavě zeptala: „Co myslíš?“

Syn ukázal prstíkem k plotu, a řekl: „Tady bydlí mrtví!!!“ No uznejte, že to nejde zapomenout.

Ale dětské brebentění a často i logické vnímání světa donutí i dospěláka k přemýšlení. Nebyl ten dávno minulý život lepší? Nebylo nám lépe?

Když jsem vedla svého malého synka tenkrát v deštivém počasí domů, upoutal mou pozornost nepříjemný zápach. Po chvíli jsem identifikovala původ zápachu. V podloubí domu se krčil promoklý bezdomovec. Nežebral o peníze, ani o cigarety. Prosil kolemjdoucí o obyčejný rohlík, nebo něco k snědku. Můj malý syn, vedený od útlého dětství k citlivému jednání, vylovil z kapsy tatranku. Dostal ji ode mne cestou do školky a já ani netušila, že ji ještě nesnědl. Beze slova ji položil před bezdomovce, dohnal mě, chytl mě za ruku, a hopkal, jako by se nic nedělo.

„Děkuji ti!“ křičel za námi bezdomovec.

Připadlo mi to velmi smutné. Tak smutné, že jsem prohodila: „To za nás nebylo. Když jsem byla jako ty, tak bezdomovci nebyli.“

„A kde byli ti bezdomovci?“ ptal se syn. Ano, ve slovníku tříletého dítěte bylo slovo „bezdomovec“ tak zakořeněné, že už tak malé dítě vědělo, kdo to bezdomovec je.

„Nebyli, neexistovali,“ pokračovala jsem.

„Ale kde byli? Byli v Americe?“ zeptal se syn a vzdorovitě dupl nožkou.

„Ne, bezdomovci nebyli nikde.“

„Někde ale museli být!“ rozčiloval se syn.

„Když jsem byla tak velká, jako ty, tak každý pracoval. Každý mohl bydlet, mohl si koupit jídlo, pití i hračky,“ připodobnila jsem vyprávění dítěti. „Lidi sice někdy museli stát ve frontě, než si mohli nakoupit, nebylo tolik věcí v obchodě, ale každý mohl jíst a bydlet. Ve frontě si povídali a měli i práci. Nemuseli ji hledat.“

„Jé, to bylo krásné,“ usmál se upřímně syn. I já si uvědomila, že, ač někdy nadáváme, bylo naše dětství a mládí často lepší.

Rok se s rokem sešel, a syn vyžadoval svůj první mobilní telefon. Byl už školákem. A když ho měl, požadoval za čas nový, lepší. Pak zase kredit na SMS kamarádovi. Musí přece vědět, jestli Mareček půjde odpoledne ven?

„Tak se seber, a běž se ho zeptat,“ poradila jsem synkovi.

„Kam se mám zeptat?“

„Běž, zazvoň na zvonek, a zeptej se jeho maminky,“ vysvětlila jsem.

„To mám jít jako ven?“ ptal se nechápavě syn.

„Ano.“ A začala jsem synovi vysvětlovat, že my, když jsme byli malí, jsme si oblékli tepláky s gumou v pase a utíkali jsme zazvonit na zvonek kamaráda, abychom zjistili, jestli může ven.

„A když ven nemohl?“ ptal se syn.

„No tak jsme šli za dalším kamarádem.“

„Ale to je SMS rychlejší,“ rozumoval syn.

„Ale my jsme mobily neměli a jako děti jsme měli čas. Měli jsme víc pohybu, bylo to zdravější,“ poučila jsem syna.

„Vy jste byli chudí?“ ptal se syn.

„Ne, nebyli jsme chudí. To vy jste chudí. Znáte vše z televize a z počítače. A když vypnou elektřinu, nudíte se. Venku vás to bez tabletu nebo mobilu ani nebaví.“

„A co jste dělali venku bez tabletu a mobilu?“ zajímalo syna.

A tak jsem mu vyprávěla o cvrnkání kuliček, vybíjené, o panákovi, který se skákal i honěné a slepé bábě.

„A gumu jsme také hráli!“ vzpomněla jsem si. S gumou i na škatulata, sochy a další hry.

Syn chvilku přemýšlel, možná i váhal, ale pak přece jenom odeslal svou SMS.

„To bych vypadal jako blázen, mami. To po mně nemůžeš chtít,“ ukončil nakonec rozhovor.