Má kamarádko Dano, to snad né. Známe se už čtvrtstoletí, to nemůže být pravda, to bys mi neudělala... Chlap jako hora, co tě přes 30 let miloval i trápil, mi přes vzlyky do telefonu líčí tvé poslední chvíle. Nevím co říct a tak pláču s ním. Pokládám sluchátko a bezmyšlenkovitě pojmenovávám fotku - kosatec.

Myšlenkami jsem u tebe. Náhoda nám přidělila byty nad sebou. Dvě rozvedené ženské s dětmi, co si našly mladší nové manžele a s nimi si pořídili dalšího potomka. Smály jsme se té souhře náhod...

Další fotka - kosatec, to nestačí, musím něco přidat, jinak mi fotka neprojde. Jo, jasně kosatec - iris, to jsem ještě nepoužila.

Byla jsi mnohem akčnější a chtěla dělat svět kolem lepší. Adoptovali jste malého chlapce, pak přijali holčičku do pěstounské péče... Viděly jsme se denně. Stačilo zaklepat na topení a přes balkon se domluvit, která dneska přijde na kafčo. Děti spolu vyrůstaly, chodily do školy, slavily narozeniny a navzájem se prohazovaly při spaní. Kupodivu i mužský si sedli a měli co navzájem probírat... Nezapomenu na hlášku tvého syna, když mě viděl mazat rohlíky k večeři. Byl tenkrát ještě předškolák. Přišel ke mně a smutným hlasem povídá:„ Jé, teto, vy máte rohlíky? To my nemáme, někdy nemáme ani chleba!“

No, neznat tě, už volám sociálku. Do dneška se tomu smějeme...

Další fotka, přes slzy na ni kloudně nevidím - nu co, přidám ke kosatci pár teček, to je taky jiné pojmenování...

Zpátky k tobě. Naučila jsi mě nejít s proudem jako ovce. Všude jsi říkala pravdu hodně nahlas. Nebyla jsi tím právě oblíbená, ale ti rozumní ti fandili. 

Děti povyrostly, byty byly malé, postupně jsme se odstěhovali do domečků. Opět zasáhl osud, naše nové bydlení bylo od sebe 5 minut jízdy autem.

Nastaly nové starosti. Obě jsme řešily trápení s neplodností našich dcer, nesnesitelnou pubertu synů, trable kolem nemovitostí i mužský přechod našich drahých poloviček. Už jsme se nepotkávaly denně, ale věděly jsme jedna o druhé a příležitostně si u kafíčka poklábosily.

Pořád jsi vypadala skvěle - krásná ženská s chytrou hlavou...

I těch vnoučat jsi se dočkala... Ani si babičky neužili. 61 roků není žádný věk, ale potvora rakovina si nevybírá.

Opouštím PC, abych šla něco tvořit. Divím se, že se svět nezastavil. Jak může klidně běžet beze změny dál?

Dneska ráno ze zvyku juknu na Chytrou a koukám - tolik ohlasů na mé fotky?! Říkám si, že by byly tak úžasné? Ale kdepak. To jen má mysl včera přestala fungovat a fotky gladiol označila za kosatce. Už už to chci uvést na pravou míru, když vtom mi dojde, co mi vlastně ty příspěvky pod fotkami říkají. Většinou dosti nevraživým způsobem reagují na můj omyl. Vzpomenu si na tebe a nechám to tak...  Ať si remcají, ať si myslí, že jsem floristický analfabet. Je to můj a tvůj poslední společný zážitek a za to mi to stojí. Třeba si to čteš na obláčku se mnou a směješ se mé hlouposti.

A adminky mi snad odpustí - pokud dočetly až sem, tak už ví...

Včerejší den byl stejný jako ty před ním, i ty budoucí, nezaslouží si být haněn... Jen já jsem jiná. Velký díl ze mě schází. Sbohem, milá Dano.

Tepito - čtenářka
ChytráŽena.cz