Rozloučení s Davidem

V naší vesnici, jen pár chalup od nás, žili manželé. Bylo to krátce po tom, co jsem se do vesnice přestěhovala k mému manželovi, když měl soused David úraz. Po něm zůstal na vozíčku. Jeho žena ho krátce na to opustila. Našla si známost v zahraničí a od invalidního Davida odešla. Ten zůstal imobilní sám na celý dům. Můj manžel mu občas s něčím vypomohl. Stali se z nich přátelé. Občas jsme Davida pozvali na oběd, nebo mu jinak pomohli, třeba jsem napekla buchty a manžel mu je odnesl domů.

Pak se stala noční můra mého života. Můj muž náhle zemřel. Zůstala jsem v domě sama se svými dětmi. Dnes jsou děti dospělé. Já už muže nehledala. I já zůstala sama na celý dům. Občas mi pomůže někdo z rodiny nebo děti, na většinu prací ale zůstávám sama. O to víc jsem si najednou uvědomila, jak je na tom David. Je sice muž, nemůže se ale spolehnout na své nohy. V tom období jsem si zvykla chodit za Davidem nejen mu pomoci. Prostě jsem občas přišla, abych si s ním popovídala o životě. Zajímalo mě také, co je s jeho ženou. Věděla jsem, že ti dva se dosud nerozvedli. Každý z nich si žil po svém, ale rozvod neproběhl. Manželé neměli děti, David už neměl rodiče. Jako jedináček byl na světě sám, nic ho nenutilo k rozvodu.

Pak mu ale lékaři odhalili progresivní rakovinné bujení. Útvary byly neoperabilní a David se pomalu smiřoval s tím, že jednou přijde den, který pro něj bude poslední. Podléhal depresím. Rozhodla jsem se, že mu jeho odcházení ulehčím. Chodila jsem k Davidovi denně. Jednou to bylo za účelem umytí oken, podruhé jsem se stavila s nákupem, pak zase ho třeba ostříhat. Vždy po práci vedla první cesta za ním. O víkendech jsem ho občas vyvezla na vozíku na výlet po okolí. David sice nechtěl, chtěl se utápět ve smutku, já mu to ale nedovolila.

„Jak to máš vlastně vyřešené, až… no, víš…“

David pochopil. „Až tu nebudu? To myslíš?“ Přikývla jsem. „No, nijak, prostě zmizím. Nikoho nemám, nikomu nebudu chybět.“

„Nemluv tak!“ napomenula jsem ho. „Ale když nejsi rozvedený, tak tvá žena je jediným tvým dědicem,“ vysvětlila jsem, na co myslím.

„Mně je to jedno. Tak by peníze sebral stát.“

„Můžeš ale zanechat odkaz. Peníze i majetek můžeš věnovat třeba na nějaký útulek.“ Pohlédla jsem přitom na jeho kocoura Filipa. To byl Davidův nejvěrnější přítel. Bylo už dávno dohodnuto, že si Filipa po Davidovu odchodu vezmu já. Mám už jednoho kocoura a jeden nebo dva, to už je jedno. Naši kluci kočičí se spolu celkem slušně snesou.

Nic víc jsem svým dotazem nemyslela. Jen se mi zdálo nespravedlivé, aby vše po Davidovi sebrala ženská, která ho opustila, když ji nejvíc potřeboval. Jak se později ukázalo, na Davida má slova zapůsobila.

Je to už rok, co David opustil tento svět. Odešel tiše a jediný, kdo věděl, že ho odvezli do nemocnice, jsem byla já. Já jediná se s ním před odjezdem přišla rozloučit a vyzvednout si Filípka. Netušila jsem ovšem, jaké překvapení mi chystá. David se skutečně ještě stihl rozvést. Rozvedl se a část peněz odkázal útulku pro opuštěná zvířata. Jeho dům a další majetek jsem zdědila já. Nic jsem netušila a rozhodně jsem s ničím nepočítala, když jsem se ho ptala. Rozhodla jsem se dědictví před ostatními tajit. Znáte zlé jazyky. Peníze, které jsem tak získala, jsem použila na studia svých dětí a část uložila. Jednou se třeba budou hodit.

Pokaždé, když se podívám na Filipa, krásného zděděného kocoura, vzpomenu si na muže se zlatým srdcem, kterému sudičky nedopřály moc štěstí. Alespoň že já se s ním rozloučila…

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete