Rozumíte řeči vějířů?

Není tomu dávno, co uměly vějíře hovořit. Samozřejmě jen obrazně. Šikovné dámské ručky mohly jejich prostřednictvím sdělit okolním mužům mnoho důležitých informací. Tajná řeč vějířů byla především u mladých lidí velmi oblíbená.

Řeč vějířů byla prý v 17. století vymyšlena někde na území Španělska. Záhy se zde stala tak oblíbenou, že se bleskovou rychlostí rozšířila do celé Evropy. Jemné třepetání, nenápadné skládání, letmé pohyby – to vše mohlo vnímavému pozorovateli sdělit mnohé. I drobná nepozornost se ale mohla nepěkně vymstít.

Tak například držela-li dáma vějíř v levé ruce a lehce s ním zatřepotala, znamenalo to, že rozmlouvající dvojici někdo pozoruje. To samé gesto v pravé ruce potvrzovalo vzájemnou lásku. Zaměnit při odezírání pravou a levou stranu mohlo být tedy velmi nepříjemné. Rázný úder vějíře o levou dlaň značil dívčinu nerozhodnost, zatímco pomalé zavírání vějíře znamenalo souhlas.

I s vějíři široce rozevřenými bylo možné vyslat mnoho signálů. Odhrnula-li si dívka takovýmto vějířem vlasy z čela, naznačila, že její myšlenky patří jen jejímu milému. Pokud si rozevřeným vějířem zakrývala ústa, pochybovala zase o chlapcově pravdomluvnosti.

Jedno gesto ale nemohlo nechat na pochybách nikoho. Upustila-li dívka vějíř na zem, znamenalo to její nehynoucí lásku.

Vějíře v rukou dam sloužily také pro zaznamenávání vzkazů jejich potencionálních nápadníků. Dáma jednoduše odložila vějíř na stůl a když se vrátila, mohla z jeho vnitřní strany najít krátký vzkaz. Takovéto vějíře bývají nejvíce ceněny u současných sběratelů. Mohou totiž prozradit mnohé o své původní majitelce.

Vějíře mohly také na plese sloužit jako tzv. taneční pořádky. Na plesech bylo totiž předem dané pořadí skladeb a na každou z nich si mohl mládenec zamluvit některou z přítomných dívek, často i několik dnů předem. Tyto pořádky se psaly do malých bločků, na sametové stuhy ale také na vějíře. Slečny i paní mohly mít takto vyvedený seznam stále u sebe a předcházet tak případným neshodám.