Růženec

Seděla jsem v čekárně na chirurgii už hodně dlouho a čekala, až na mě přijde řada. Pacienti se střídali, noví a noví přicházeli, a já stále neslyšela z úst sestřičky své jméno. Přišlo několik pacientů, kteří z bůhví jakého důvodu byli voláni do ordinace ještě přede mnou, a já se tudíž pokoušela strhnout rekord v čekání u lékaře. Byla jsem hladová, žíznivá a otrávená.

Ve chvíli, kdy se už zdálo, že přijdu na řadu, se rozletěly nemocniční lítačky a do čekárny vstoupil saniťák s malinkou stařenkou na kolečkovém křesle. Zaklepal na dveře ordinace a několika slovy shrnul, co ho sem přivádí. Opuštěná stařenka žijící sama upadla a rozbila si hlavu.

Stará paní, která se choulila v okolečkovaném křesílku, smutně hleděla k zemi. Ruce měla svěšené podél vozíku a z hlavy jí vytékal potůček krve. Přijali ji přednostně. Zavřely se dveře ordinace a já opět čekala. Saniťák si šel po své práci. Za několik minut přišel do čekárny nemocniční zřízenec. Za chvilku vyvážel malou bábinku opět na vozíčku, již s hlavou ovázanou sněhově bílým obvazem. Ani tentokrát se babička nepodívala na nás čekající a smířeně hleděla k zemi. Pozorovala jsem tu paní, která se vzdalovala. Je sama, stará, smutná, bezmocná…

Zřízenec, takový habán, přímý kontrast ke staré paní, přidal do kroku. S bábinkou to cuklo. Všimla jsem si, že když míjeli obrovský květináč v rohu místnosti, babičce něco vypadlo z ruky. Mohlo se mi to ale jen zdát, pouhá hra stínů, mohl to být jen použitý papírový kapesník. Možná to nebylo vůbec nic. Chtěla jsem se tam jít podívat, ale dveře ordinace se rozletěly a dobře stavěná zdravotní sestra vyslovila mé jméno. Bábinka vyjela v doprovodu zřízence z čekárny a já vplula do ordinace.

Když jsem odcházela z čekárny chirurgie i já, napadlo mě se podívat směrem ke květináči. V rohu za stěnou květináče ležel osahaný růženec. Babička ho svírala nejspíš v rukách ve víře, že jí pomůže. Co bude ta věřící žena bez svého růžence dělat? Zvedla jsem ho. Růženec ležel na mé dlani a já přemýšlela, co s ním. Touha zeptat se sestry, kam paní odvezli, mě přešla ve chvíli, kdy se s ní jeden z pacientů pohádal. Nepřipadalo mu spravedlivé, že v ordinaci čeká tak dlouho a lidé přicházející po něm dávno ošetřeni opustili ordinaci.

„O tom, kdo půjde dovnitř, snad rozhoduji já?,“ zněla mi v uších sestřina fistule. Pískalo mi z ní v uších ještě venku na ulici.

Pak jsem si vzpomněla na stařenku. Co bude dělat bez svého růžence? Jedna má babička byla také hodně věřící. Měla svůj růženec a byla by zoufalá, kdyby se jí ztratil. Je sama, opuštěná, zraněná, a jediné, co jí bylo blízké, držím nyní já v ruce. Kam asi mohli starou paní odvézt? Určitě buď na chirurgii, nebo na interní oddělení. Zkusím ji najít!

Vrátila jsem se zpět do nemocnice. Na chirurgii jsem nepochodila. Podle mladé sestřičky v nejbližších hodinách nikoho nepřijali. Zamířila jsem proto na internu.

„Jste její příbuzná?“ zeptala se mě starší, nepříjemná zdravotnice. Snažila jsem se jí vysvětlit, že žena něco ztratila. Něco, co já jí teď nesu.

„Přijďte později,“ řekla sestra kysele. „Teď půjde na vyšetření, nemá na vás čas.“

Chtěla jsem sestře růženec předat, prudce mi ale přivřela dveře před nosem. Musela jsem ustoupit, abych i já neměla rozbitou hlavu od dveří, které se s velkým klapnutím dovřely.

Nechtělo se mi jít domů a zase se vracet do nemocnice. Růženec někde pohodit jsem ale také nechtěla. Ještě chvíli jsem postávala před oddělením, když jsem zaslechla jinou sestru mířící na oddělení.

„Kde máme tu novou pacientku? Za půl hodiny musí na vyšetření,“ zeptala se mladá sestra té starší.

„Na pětce.“

Tou novou pacientkou musela být stará paní. Počkala jsem, až se zavřou dveře sesterny, a nepozorovaně přešla chodbou ke dveřím číslo pět. Zaklepala jsem na ně a vklouzla dovnitř. Na posteli hned u dveří ležela stará paní z čekárny chirurgie. Měla přivřené oči. Pozdravila jsem. Paní otevřela oči a vrhla ke mně zvídavý pohled.

„Něco jste ztratila,“ řekla jsem jí a do ruky jí vložila její růženec.

Paní mi pohlédla do očí. Chtěla poděkovat, z úst se jí ale vydral jen prapodivný skřek. Byla očividně dehydrovaná. Na stolečku vedle postele stála konvice s čajem, vedle ní sklenička. Stará slabá paní si ale sama nedokázala čaj nalít. Nalila jsem čaj do skleničky. Nebyl horký, spíše vlahý, a tak jsem jí sklenku podala. Hltavě pila. Až pak poděkovala.

„Za málo,“ řekla jsem, otevřela dveře pokoje, řekla „pěkný den“ a zase jsem z pokoje vyšla ven. To už se k pokoji přibližovala mladá zdravotní sestra.

Až na ulici jsem si uvědomila, jak je stáří vlastně smutné. Celý život se člověk za něčím honí, po něčem touží. Celý život si říká slovíčko „až“. Až budou děti velké, až budu mít víc času, víc peněz, až budu mít vytouženou chatu, auto, až budu mít lepší práci… Mezitím léta nemilosrdně ubíhají a je tu stáří. Mám čas, peníze a možná i vytoužený majetek, ale síly se někam vytratily. Člověk je starý, unavený a je rád, když dojde sám na toaletu a dokáže se postarat sám o sebe. Vše mu padá, trvá víc času a elán se nadobro vytratil.

Babičku jsem potkala asi za měsíc. Šla jsem si nakoupit a u pokladny přede mnou stála právě ona. Nemohla jsem si nevšimnout, že v jedné ruce svírá svůj růženec.

Pozdravila jsem ji. Chvilku na mě zmateně hleděla. Připomněla jsem jí, že jsem to já, kdo jí přinesl do nemocničního pokoje její růženec. Znovu mi poděkovala. Měla těžkou tašku a klátila se s ní na hubených nožkách. Chvilkami to vypadalo, že spadne na zem.

„Ukažte, já vám tu tašku odnesu,“ řekla jsem a nečekala na odpověď. Popadla jsem velkou kabelu, která byla i na mě docela těžká, a následovala babičku směrem k jejímu domovu. Zjistila jsem, že nebydlí ode mne daleko. A tak od té doby, kdykoli jdu na nákup, stavím se za paní Málkovou, abych si od ní vzala seznam všeho, co potřebuje nakoupit. Mně to nic neudělá, nakoupím i pro starou paní a přinese mi to dobrý pocit. A paní Málková má alespoň pocit, že někomu na ní záleží.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete