Růžové prasátko

Najít si partnera jsem se snažila pět let. Rozchod jsem dostala vlastně na padesátku. Ano, mé dlouho očekávané padesáté narozeniny byly ve skutečnosti smutnou událostí. Tomáš, můj bývalý přítel, mi sice přišel popřát s jednou jedinou žlutou růží, daroval mi ale především otevření očí. Sdělil mi, že už nedokáže dál lhát a má novou přítelkyni v podobě mladší, štíhlejší a jemu víc vyhovující ženy.

V padesáti letech jsem zůstala sama. Dospělá dcera dávno žije ve svém, navíc na druhé straně republiky, na přátele jsem poslední dobou vůbec neměla čas právě kvůli bývalému příteli Tomášovi, a nyní jsem už neměla ani partnera. A tak jsem se dala do hledání. Najít ale kvalitní vztah patří dnes spíše do oblasti sci-fi nebo pohádek.

V padesáti čtyřech letech jsem si dala roční pauzu, abych nyní, v padesáti pěti letech učinila poslední pokus. Opravdu jsem se snažila.

Když přišel Karel na domluvenou schůzku, umiňovala jsem si, že budu hledat na zavalitém kolébajícím se rudolícím muži jen to dobré. Nikdo není bez chyb, jsme lidé v letech, nejsme ideální. A opravdu jsem se snažila. Ten den byla domluvená procházka, ale Karel brzy chození vzdal. Prý je teplo. Ano, bylo, vždyť je léto. A tak jsem navrhla posezení na lavičce. Lavičku brzy změnila restaurační zahrádka. Já vypila ledovou Kofolu, Karel pět piv. Vždyť bylo teplo. Jako abstinent, kterému nechutná ani pivo, jsem se snažila pěnivý mok mizící v Karlově objemném břiše nevnímat. Každý máme své, já třeba miluji čokoládu. Na konci schůzky mi Karel sdělil, že by mě ještě rád viděl. A hned mě pozval k sobě. Bydlel s maminkou v domku za městem. Protože nebydlel sám, troufla jsem si pozvání přijmout. Sama po první schůzce nikoho nezvu do svého domova.

Přijela jsem autobusem, Karel mě čekal na zastávce. No, na zastávce, on stál opodál, protože se mu nechtělo do mírného kopečka k zastávce. Vystoupila jsem a on volal z dolíku pod zastávkou, a tak jsem k němu sestoupila. Sama se hýbu ráda, miluji sport a nevadilo mi to. Těch pár metrů k domku se zdálo nekonečných. Karel byl opravdu velmi pomalý, zastavoval se, stíral si pot z čela a vyprávěl o tom, že už se těší na pivo. Ne na mě, ale na pivo! Poseděli jsme na zahrádce, kde mi Karel nabídl…pivo. Odmítla jsem s tím, že pivo nepiju. Ale nic jiného Karel neměl, když vypustím tvrdý alkohol, kterým byl také zásobován.

„Stačí mi voda,“ řekla jsem, ač doma samotnou vodu nepiju. Udivilo mě, že není na návštěvu připraven. Jak jsem se později dozvěděla, Karel si nenakupuje, jezdí mu na nákup jeho dcera, jeho autem. No, mohl udělat výjimku, navíc obchod byl asi padesát metrů od domku, kde bydlí. A tak jsme chroupali brambůrky, které jsem koupila cestou na zastávku.

Později vyšla z domu i Karlova maminka. Téměř devadesátiletá paní byla očividně ráda, že si její syn přivedl dámskou návštěvu. Prý se to už dlouho nestalo. Byla to milá paní, ale bylo mi jí líto. Jak jsem zjistila, tak Karel si nikdy neuvařil ani čaj. I ve vysokém věku vaří, peče, smaží, dusí, pere i žehlí pouze maminka, a to především pro synka.

„Co tady tak děláš?“ ptala jsem se Karla, protože jsem už věděla, že deset let nepracuje. Pobíral nějakou rentu, protože pracoval jistý čas u policie, a jinak byl v evidenci úřadu práce. Pracovat prý nemusí, když má rentu. To, že pracoval u policie, se mi v úvodu zdálo velmi slibné. Policista by měl přece splňovat určité fyzické testy? Nevím, jestli je Karel vůbec někdy plnil. Podle jeho slov nikdy nebyl v terénu a fungoval pouze na ohlašovně jako taková „sekretářka v kalhotách“.

„Odpočívám,“ usmál se Karel. A pije pivo, napadlo mě, když během mé asi dvouhodinové návštěvy vypil asi osm kousků. „A staráš se o zahradu, že?“

Jak mi bylo vysvětleno, tak o maličkou zahrádku se také starala výlučně Karlova maminka. Ještě, chuděrka, zvládala. A pokud jde o trávu kolem, tu přijíždí sekat jeho syn. Nakupuje dcera, o zahradu se dělí matka se synem, v kuchyni vládne jen máma. Unudila bych se. Já se vlastně nudila už při té návštěvě. Ale chtěla jsem dát ještě Karlovi šanci, a tak jsem navrhla, že bychom mohli zajet o víkendu na nedalekou přehradu se vykoupat. Má přece auto? Auto sice Karel měl, ale půjčoval ho často své dceři, která s ním jezdila do zaměstnání.

„No, tak jednou bychom si tam mohli zajet, o víkendu nepracuji ani já, ani tvá dcera,“ domluvila jsem se s Karlem, který nakonec kývl. Říkala jsem si, že když nic jiného, alespoň si pořádně zaplavu. Miluji plavání, ale letos jsem na přehradě nebyla. Nebylo s kým a sama se tam bojím.

V sobotu jsem se chystala k vodě, když mi Karel volal. Ptal se, jestli by mi nevadilo, kdyby s námi jela jeho dcera se svým přítelem. Po pravdě, radši bych byla u vody sama s Karlem, abych ho konečně víc o samotě poznala. Co se ale dalo dělat? Přijeli na domluvené místo. Bylo mi divné, že Karel své auto neřídil. Řízení přenechal příteli své dcery, a my se tlačili na zadním sedadle. Taky jsem se na to Karla zeptala. Jeho dcera se jen ušklíbla.

Přijeli jsme k přehradě a hledali místo k zaparkování. Nakonec jsme měli štěstí a auto jsme vmáčkli mezi dva velké automobily. „To bys ty nezaparkoval, tati,“ řekla Karlova dcera Katka směrem k tátovi. Karel jen mávl rukou.

Nemohla jsem se dočkat. Bylo abnormální vedro a já se těšila na odpoledne, které celé strávím plaváním. Konečně jsme měli tašky v rukách a šli směrem k vodě, od které nás dělilo zhruba dvacet metrů. Za normálních okolností bych tam byla hned. Musela jsem ale brát ohled na Karla. Ten vypadal, jako by šlapal na místě. Klopýtal po cestičce, byl rudý v obličeji a vypadal, jako by se o něj pokoušel infarkt. Katka s přítelem dávno byli u vody s tím, že mají své místo. My jsme šli jinam, trošku do stínu. Karel chvilku vypadal, že se přidá spíš ke své dceři, než ke mně, když ale viděl, že jde rychle, vzal mnou za vděk. Já zastavovala a stále čekala.

„Pospěš, proč se tak loudáš?“ ptala jsem se potícího se Karla. „Víš, jak to mám těžké?“ Nechápala jsem. Sama jsem měla pití, deku, osušku, oblečení na převlečení i něco malého na zub a taška byla lehká. Karel mi nakonec dal svou tašku potěžkat. Byla opravdu nezvykle těžká. Co skrývala, to jsem brzy zjistila.

Přišli jsme konečně k vodě a já byla v mžiku v plavkách. Karel si dřepl do trávy a vytáhl první plechovku. Jeho taška skrývala dvacet plechovek piva! Ano, celých dvacet. A zatímco já plavala a užívala si vodní radovánky, Karel, dosud oblečený v kraťasech a triku, dělal kolem sebe ohrádku z prázdných plechovek. Přišla jsem právě ve chvíli, kdy pil asi osmé pivo. Neuběhlo ani čtyřicet minut!

Snažila jsem se s Karlem si povídat. Ten se ale věnoval víc pivu. Když kolem jedné nedopité plechovky přeběhlo asi dvouleté dítě a koplo do plechovky tak, že se část piva rozlila, Karel se neudržel a plácl drobka. Jeho rodiče se udrželi, vzali si své dítě a pro jistotu odešli o hodně metrů dál. „Je to tu nebezpečné,“ podotkl Karel, nikoli k vodě, ale v obavě o svůj chlazený pěnivý mok, a přesunul se k nedaleké lavičce, která se právě uvolnila. Zabral ji úplně celou, on a jeho plechovky. Vůbec ho nenapadlo, že bych si třeba taky ráda sedla, a tak jsem šla znovu do vody. Bylo mi tam lépe, než se dívat na potícího se obtloustlého chlápka, který už určitě plavat nebude.

V tu chvíli zazvonil Karlovi telefon. Volala jeho dcera, oznámila mu, že za dvacet minut se odjíždí.„Kam odjíždíme?“ nechápala jsem. „No, domů.“ „Vždyť jsme teď přijeli.“ Skutečně, nebyli jsme u vody ani hodinu. Všichni kolem si užívali vodních radovánek, Karel ale pomalu dopíjel svou pivní zásobu a jeho dcerka už chtěla jet domů. A Karel byl zvyklý svou dceru poslouchat. Já se tak dlouho těšila k vodě, a nakonec si ani pořádně nezaplavu? Na protest jsem šla znovu do vody. Ve vodě jsem potkala Katku, a tak jsem se jí rovnou zeptala, jestli by nebyl problém být u vody déle nebo, pokud spěchá, by mohla jet s přítelem autobusem, vždyť je to jen pár zastávek, a my bychom s Karlem dojeli autem později. Zapomněla jsem totiž na to, že Karel pil. Jaké bylo mé překvapení, když mi Katka oznámila, že Karel „nemá papíry“.

„Vždyť je to přece jeho auto?“ „To jo, ale o papíry přišel, když ho chytli a nadýchal,“ řekla Katka. Vůbec nevěděla, že to nevím.

Hodně naštvaná jsem vyšla na souš. To už měl Karel vypitu celou svou pivní zásobu. Deset litrů alkoholového moku v něm zmizelo a jeho břicho se zdálo ještě objemnější. Připadal mi jako růžové potící se neohrabané prase, když zrovna nadával majitelům malého pejska, který tu běhal kolem jeho plechovek.

„Takoví by sem vůbec neměli chodit,“ nadával Karel směrem k majitelům pejska, který byl přátelský a nikomu nevadil. Když jsem se ale podívala na Karla, napadlo mě, že by měli zakázat vstup právě podobným „Karlům“. Budil pohoršení u všech, kteří museli pozorovat jeho alkoholové hody. Rozhodla jsem se zpět s Karlem, Katkou a jejím přítelem nejezdit. Domů jsem to měla slabých sedm kilometrů, to ujdu hravě pěšky, šla jsem to už několikrát. A tak jsem šla opět do vody. Karel na mě křičel, že už jedou, já ale dělala, že ho neslyším. Dokolébal se k autu a odjeli. Později jsem na břehu zjistila, že po něm zůstalo na lavičce dvacet prázdných plechovek. Kdyby to tak udělal každý, z přehrady by bylo brzy smetiště. Protože jsem se za něj styděla, vzala jsem igelitovou tašku, kterou jsem měla v batůžku a naplnila ji plechovkami. Ač pivo nepiju, všechny plechovky jsem vyhodila do nedalekého kontejneru. Tak, a bylo to tu zase pěkné, hlavně bez Karla.

K večeru jsem si udělala pěknou vycházku. Pofukoval už malinko vánek a já si cestou z přehrady vyčistila hlavu. Když jsem přicházela domů, měla jsem telefonát. Volajícím byl Karel, zřejmě mi chtěl říct, že už dorazili domů a pije další pivo, nebo jiný alkohol. To mě ale už nezajímalo, a tak jsem hovor odmítla.

Tehdy jsem se rozhodla, že už zůstanu sama. Mám svou práci, jsem samostatná, umím vařit i péct a nepotřebuji někoho, komu bych sloužila, až jednou jeho maminka nebude moct. Někoho, kdo nechodí do práce, ač dávno ještě nemá starobní důchod, protože se mu prostě nechce.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete