Autoškola mě dohnala ve 40 letech. Předtím jsem ji nepotřebovala, bydleli jsme ve velkém městě, kde bylo lepší používat MHD, než riskovat v běžném provozu. Manžel řidičák má, což mi přišlo jako přímo úměrné faktu, že jsme měli jedno vozidlo. Po přestěhování na vesnici, kde autobus jezdí - nejezdí 2x denně, mně rodina vysvětlila, že můj řidičák je nutností...
A já se začala bát:
1) nejsem technický typ (všechny stroje v mé blízkosti to rychle pochopí a dělají věci, které ani neumí),
2) nejsem sportovní typ (koordinace pohybů je něco, co sice hlava chápe, ale končetiny nezvládají),
3) jsem se cítila na učení už dost přestárlá. Dlouho jsem se bránila, ale nátlak i rozum zvítězily, tak jsem 21.8. 2006 podlehla. Manžel hned volal do autoškoly svému známému a nezapomněl dodat, že to potřebujeme rychle, protože 1. září začíná škola a je třeba, abych vozila děti. První termín zkoušek byl 13.9., což mi přišlo naprosto nereálné, ale jak je vidět, všechno jde.
Nafasovala jsem odbornou literaturu + několik termínů na jízdy, kde první byl hned druhý den. V životě jsem se nepotila, ale za volantem jsem byla mokrá, jen jak jsem dosedla. Měla jsem pocit, že jsem naprosto neschopná, ale instruktor mě pořád chválil, jak jsem dobrá a dával mi za příklad ostatní studenty, kteří měli být údajně mnohem horší. Nevím, nikdy jsem je neviděla, v důsledku nedostatku času jsem se teorii učila sama doma. Do učebny jsem se dostala až v den zkoušek. Tam mě čekala další jobovka - v testech totiž neměla být správná jen jedna odpověď, ale hned několik! Na náladě mi nepřidal i fakt, že ostatní adepti na řidičák byli snad všichni ještě školou povinní. S pocitem absolutního zmaru jsem vyplnila test jako první a čekala na výsledek. Komisař četl jednotlivá jména a výsledný počet bodů. Mě si nechal až na konec: Tak paní XXX, vy jste nám dala! (Šly na mě mdloby, ta ostuda, doma se mi budou všichni smát...) Vy jste nám dala - máte to za plný počet bodů!!!!! Ta úleva se nedá popsat...
Čekaly mě však ještě jízdy, tak jsem se bála moc jásat. Mladík, co jel přede mnou, zapomněl dát blinkr na nájezdu na dálnici a neprošel. Sedala jsem na jeho místo s vědomím, že prostě musím. (Manžel by to nepřežil - celou dobu mého učení trávil u PC a vyhledával pro mě vhodné nové vozidlo.) Přišlo mi, že jízda byla děsně krátká. Asi se pan zkušební komisař slitoval a v klidu mi oznámil termín, kdy si mám řidičák vyzvednout. Jen mě upozornil, že bych měla jezdit zpočátku trochu pomaleji. Tak jezdím. Bojím se, ale zakazuji si na to myslet. Nikdo jiný stejně není, kdo by za mě dceru odvezl. Dneska, po x letech, vím, že nejlepší škola pro mě byla praxe. Zvládám v pohodě rušná města i naše severské nepříznivé počasí. V případě technických potíží nepředstírám, že něco umím - okamžitě volám SOS rodině. Neumím totiž ani otevřít kapotu - to mně v autoškole nikdo neukázal, nebyl na to čas.
Loučím se s přáním pro všechny - ať dojedeme vždy tam, kam chceme, v pořádku na těle i na duši.
ChytráŽena.cz