Rytmus v patách - film o konci jedné jazzové kapely

Film vypráví o konci jedné jazzové kapely. Ústředním hrdinou je Danny Smiřický, známý Škvoreckého hrdina, tentokrát v Praze, kde je členem kavárenského orchestru. Miluje jednu krásnou dívku, která bohužel nemá správný třídní původ a přes své mládí dává Dannymu morální lekce. Ani další členové kapely v těch pohnutých letech nejsou před komunistickým režimem bez "viny", takže StB nedá velkou práci, aby kolem nich upředla síť, v níž uvíznou nějakým způsobem skoro všichni.

Danny sám vyklouzne a s jedním z osnovatelů obvinění se setká až ve stáří, v naší současnosti. Jde o příběh z raných padesátých let, kdy ještě existovaly poslední relikty svobodného světa jako např. americká tisková agentura či kavárenské jazzové kapely a kdy vzaly za své inaivistické demokratické představy "bývalých", tj. lidí, kteří patřili ke světu první republiky. Komunistický režim všechno "bral šmahem jako smrt" a nejen jako.Ve středu dění se ocitá parta mladých lidí, kteří se točí kolem jazzové kapely a jedné krásné dívky.

Geraldinka, ještě vlastně nedospělá a rozhodně ne dost zodpovědná slečna si myslí, že je chytřejší než všichni a že je na světě proto, aby se bavila. Je nezkušená a naivní, ale sílí v ní postupně smysl pro spravedlnost a také se nebojí: vidí, že potřebným je třeba pomáhat a oportunismus je jí rozhodně cizí. Původní Škvoreckého příběh je odrazem skutečných událostí, ale jeho stylizace je pro autora příznačná. Zdánlivě lehká a vtipná konverzace zamilovaných mladých lidí zachycuje jen část jejich života, druhá část neodvolatelně spěje k dramatickým událostem.

Dramaturgyně Helena Slavíková o Rytmu v patách

„Některá díla mají pestré osudy a trvá dlouho, než se původní nápad zrealizuje. Scénář Malé pražské mataháry napsal Josef Škvorecký pro Českou televizi podle svých povídek (Povídky tenorsaxofonisty) skoro před deseti lety. Text nenašel režiséra, protože tenkrát se ještě nikomu nechtělo padesátá léta točit, a pak je třeba říct, že ten scénář měl spíše prozaické vlastnosti, než aby byl sevřeným dramatem, které drží kauzálně pohromadě. Ale látku, které jednou uvěřím, hned tak neopustím: dala jsem relativně nedávno scénář přečíst Andree Sedláčkové, která měla původně chuť na Salivarové Honzlovou, a trefila jsem se.

Zaujal ji, jenže i ona viděla, že by text musela znova dramaticky postavit, že by mu musela najít páteř, nosnou linii. Poslala jsem Škvoreckému Andreiiny poslední filmy, líbily se mu a souhlasil, aby napsala podle jeho textu vlastní scénář. A tak chodily mailové podoby scénáře z Paříže ke mně do Prahy, k panu Škvoreckému do Toronta a zpátky do Paříže. Andrea Sedláčková si se scénářem poradila opravdu dobře, nepodstatné vynechala a podstatné dofabulovala a dosáhla toho, že je spokojeno nejen vedení Centra dramatických pořadů, ale i Josefovi Škvoreckému se volná adaptace jeho díla velmi líbí.“

Zeptali jsme se Josefa Škvoreckého

Prazákladní předlohou pro film Rytmus v patách jsou vaše příběhy a postavy z knížky Povídky tenorsaxofonisty. Jaké to byly časy¬, když jste je psal?

ukazka Povídky jsem psal mezi lety 1950 - 55. Byla to nejhorší doba mého života. Neodvážil jsem se je propašovat na Západ, navíc poslední povídka bylo ryzí zaštítění pro případ, že by rukopis padl do rukou StB. Padl pouze do rukou jedné dámě, a místo trampot politických měl jsem jiné, horší.

Osudy lidí, které jste tehdy potkal v Praze a napsal o nich Povídky tenorsaxofonisty, jste sám v devadesátých letech zpracoval do scénáře televizního filmu Malá pražská matahára. Jaký byl osud toho textu?

Povídky tenorsaxofonisty jsou velmi autobiografické. Napadlo mě zpracovat je jako literární scénář, ale dva mladí režiséři ho odmítli. Knižně ho vydal Václav Krištof, tedy v Literární Akademii, která nese mé jméno. Myslím, že je k dostání v knihkupectvích.

A jak se stalo, že k realizaci došlo teď?

Jak to začalo, už přesně nevím. Ale viděl jsem (na DVD) všechny filmy Andrey Sedláčkové a velmi se mi líbily. Mluvil jsem o tom s dramaturgem svých filmů v České televizi Helenou Slavíkovou, která pracovala také s Andreou, a ta nás dala dohromady. Souhlasil jsem s tím, aby Andrea můj scénář přepracovala, což se stalo, a podařilo se jí to velmi dobře.

Viděl jste film, jak jste s realizací Andrey Sedláčkové spokojen?

S filmem jsem víc než spokojen. Andrea Sedláčková pochopila atmosféru doby a můj přístup k ní tak dokonale, že když se na film dívám, doslova to všechno prožívám znova, jak jsem to tenkrát prožíval ve skutečnosti.

Andrea Sedláčková - režie

Režisérka Andrea Sedláčková studovala v druhé polovině osmdesátých let scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU, na to emigrovala do Paříže, kde pokračovala ve studiu na tamější filmové škole. Pro Českou televizi natočila televizní filmy o osudech Renaty Soukupové - Ze života pubescentky (1999), Můj otec a ostatní muži (2002), Krásný čas (2005), Opravdová láska (2008) a řadu dokumentárních snímků. V celovečerním filmu debutovala v roce 2000 psychologickým dramatem Oběti a vrazi, o dva roky později představila hořkou komedii Musím tě svést. Vedle režie se věnuje také filmovému střihu; právě tato profese jí letos vynesla nominaci na prestižní francouzské ocenění Césary.