S Ivetkou na borůvkách

Hlídala jsem kamarádce Zuzce čtyřletou dcerku Ivetku. Zuzka je na Ivetku opatrná, protože je to vytoužené dítě, které se jí narodilo několik let po třicítce, a jen tak někomu ji nesvěří. Mně svěřuje dcerku docela často, já jsem už osvědčená a Zuzka ví, že se o její dcerku dobře postarám. Tentokrát jsem si ovšem už předem naplánovala výlet na borůvky. Teprve začínají, ale na koláč se už nasbírá. A tak jsem Zuzce navrhla, že Ivetku vezmu s sebou.

„No já nevím, aby se jí něco nestalo,“ řekla kamarádka starostlivě.

Malá holčička vlastně nikdy nebyla v lese. Její máma se bojí, aby ji tam neuštkl had, neroztrhal medvěd nebo, nedej bože, nenapadl vlk či jiné divoké zvíře.

„Co by se jí stalo? Bude na čerstvém vzduchu a báječně si to užije,“ mávla jsem rukou na znamení, že je to jasné. Zuzka potřebovala něco akutního zařídit, a tak už neprotestovala. Vybavila mě gumáčky proti hadům, několika krémy na sluníčko a kvalitním repelentem a nabádala mě, abych malou nespouštěla z očí. Jako bych sama neměla dávno odrostlé děti, které mou péči ve zdraví přežily.

Vyjela jsem hned ráno. Ivetka upoutaná do autosedačky, společnost nám dělal náš pes a v kufru auta odpočívaly dva kyblíky. Pro jistotu jsem přibalila také dva menší hrnečky a košíček, kdybychom narazily na nějakou tu houbičku. Vždy mám velké oči a vyrážím předzásobená nádobami, jako bych svými rychloprsty někdy nasbírala víc než pět litrů modrých sladkých bobulek. Nikdy neříkej nikdy a buď vždy připraven, opakovala jsem si.

Zaparkovala jsem na obvyklém místě na kraji lesa, odkud je na mé oblíbené sběračské místo už jen kousíček. Za ruku jsem táhla kňourající holčičku. Ta se nejdříve bála, že v lese na ni čeká vlk, pak přišla s pohádkou o žralokovi.

„Žralok v lese nebydlí, ten je v moři,“ poučovala jsem Ivetku. Zřejmě zahlédla nedávné zprávy v televizi. Pak ji zase bolely nožičky. Nakonec jsem ji na své oblíbené místo dotáhla. Trvalo nám to sice mnohem déle, než kdy jindy, byly jsme ale na místě a kolem nás se to začínalo krásně modrat. Ivetka koulela očička. Nikdy v životě neviděla jahody, maliny, ostružiny nebo borůvky volně rostoucí v lese. Utrhla jsem pár kuliček a vložila je holčičce do úst.

„Chutná?“ zeptala jsem se. Malá jen přikývla. Ihned se ukázalo, že je slušně vychovaná.

„A kde je pokladna?“ zeptala se.

„Jaká pokladna?“

„No, bojůvky se platí. Maminka je kupuje v obchodě, musí za ně zaplatit penízky,“ zašišlala. „No vidíš, a tady jsou zadarmo. Můžeš si je sbírat rovnou do pusinky, nebo tady máš hrníček a můžeš mi pomáhat.“

Ivetku ta informace nadchla. Ač mé děti nikdy u borůvkaření nevydržely déle než pár minut, Ivetka sbírala přes hodinu. Když se unavila, roztáhla jsem jí deku a z bundy a dvou do země zapíchnutých klacků jí udělala provizorní stříšku proti sluníčku. Holčičce se táboření v lese moc líbilo. Když bylo sluníčko k nesnesení, svlékla jsem si tričko a sbírala jen v plavkách. Ivetka mi při tom malovala na záda prstíkem obrázky.

„Jé, to lechtá,“ smála jsem se a Ivetku to bavilo. Takto jsme vydržely několik hodin. Já v předklonu u borůvek a Ivetka přilepená k mým zádům, prstíkem si malovala a povídala si přitom se mnou. Odjížděla jsem z lesa spokojená. Měla jsem první kyblík téměř plný a cestou k autu jsem našla krásného kováře.

Cestou domů jsem se rozhodla, že se stavíme na oběd. Zaparkovala jsem před oblíbenou restaurací. „Máš hlad?“ zeptala jsem se.

„Mám. Ale borůvky už nechci,“ odpověděla Ivetka.

„Ne borůvky. Koupíme masíčko a něco k tomu, a když budeš hodná a všechno sníš, koupím ti pak zmrzlinu.“

Oběd byl, jako vždy, znamenitý. Po celou dobu nás sledovaly dvě ženy od sousedního stolu. To, proč mě tak pozorují, jsem zjistila až záhy, když jsem chtěla usednout za volant auta a jet dál. Opěrka sedačky mého auta byla celá od borůvek. Protože jsem na sobě měla pod tričkem plavky, svlékla jsem ho a zjistila, že malá Ivetka mi v lese nemalovala jen prstíkem, ale roztírala mi po zádech zralé borůvky. Teď jsem měla nápis na tričku nejen vpředu, ale i na zádech, a to celé se mi obtisklo na sedačku auta. Proto jsem budila v restauraci pozornost. Malá byla poučena, že toto příště nesmí. Bylo jí to jedno, protože zmrzlinu za odměnu už měla dávno v sobě.

Večer si Ivetku vyzvedla její máma. Zdravou, neuštknutou, neroztrhanou divou zvěří a příjemně unavenou z celodenního pobytu na zdravém vzduchu. Ani večeři už nechtěla. Když se Zuzka podívala na její modrou pusu, věděla, že cpát do ní další jídlo je zbytečné. „A přijďte zítra na koláč,“ zvala jsem je ještě.

Druhý den skutečně přišly. Hrdě jsem před ně servírovala nadýchaný koláč posypaný drobenkou. „Vemte si, ten je od mé babičky,“ řekla jsem.

„A kde je ta babička?“ ptala se hned Ivetka své mámy. „Ta už dávno zemřela. Byla už stará,“ řekla máma holčičce.

Ivetka stáhla rychle napřaženou ručičku a zamračila se. „Tak já tak starý koláč nechci,“ řekla. Musely jsme jí vysvětlit, že koláč nepekla má babička, ale já podle jejího receptu. Asi to pochopila, protože pak snědla hned několik kousků a olizovala se až za ušima.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete