Sally aneb Pohled na život očima optimisty

Když jsem jako šestnáctiletý skákal do vody, vůbec jsem si neuvědomil, co mi to může přinést. Bylo léto, já měl prázdniny a studoval jsem střední školu. Patřil mi svět.

Můj život se dělil na ten před a po úrazu. Jako zdravý jsem byl pro holky přitažlivý, mladý, nadějný a oblíbený kamarád a prožíval jsem první lásky, první zklamání.

Když jsem se probudil v nemocnici a zjistil jsem, že už nikdy nebudu takový, jaký jsem býval, vedly mé myšlenky k jedinému: Skončím to!

Ale byla tu máma a táta, a taky ségra. Chodili každý den do nemocnice, nosili mi mandarinky, máma mi láskyplně otírala pusu a říkala: „To dáme.“ Tak jsme to dali.

Jsem nadále ochrnutý a zvládám jen velmi těžko postarat se sám o sebe. Učesat se je pro mě téměř nadlidský úkol. A přesto… Ve třiceti letech jsem si koupil bezbariérový byt a žiji sám! Donedávna sám.

Za těch čtrnáct let jsem urazil obrovskou cestu. Od do sebe uzavřeného mladého kluka pomýšlejícího na sebevraždu, mladého sobečka, jsem se vypracoval, doufám, v člověka, který si uvědomuje, že za své postižení může především sám. A tak jsem se s ním musel vyrovnat a vycucnout ze současného stavu to, co je pro mě nejlepší. Abych nebyl na obtíž ostatním, a přitom něco udělal pro společnost.

A tak jsem dostudoval. Dodělal jsem si maturitu. To jde i na vozíku. A po střední škole jsem si udělal i vysokou školu. Mám speciálně upravený počítač, který zvládám ovládat. Ten mi pomáhá v komunikaci s úřady i přáteli. Našel jsem si práci v redakci místních novin. Zapadl jsem do kolektivu. Mladý kolektiv redaktorů mě přijal a já se zde cítím jako uprostřed rodiny. Za počítačem nikdo nevidí, že zcela neovládám své nohy a ruce. Tvořím pro druhé a jsem hrdý na to, když někdo řekne: „Tondo, ten článek je bomba!“

Pořád jsem ale žil v domácnosti u rodičů. Má starší máma se plahočila, obskakovala mě a starala se o mě jako o dítě. Měl jsem navařeno, vypráno a vyžehleno. Já, jenom já. Má máma šla předčasně do důchodu, aby se o mě mohla starat. S tátou přestali jezdit na dovolené a omezovali své zájmy. Měli doma chudáka syna, o kterého pečovali.

Až jsem jednoho dne řekl: NE! Byl jsem to já, který odmítl nadále parazitovat na vlastních rodičích a koupil si svůj vlastní malý byt. Mám tu vše, co potřebuju, a zvládnu si nachystat i jídlo a s pomocí nakoupit. Jen mi vše trvá mnohem déle, než zdravému člověku. Tak si vařím jen občas, o víkendech, a je to taková celodenní činnost.

Před třemi měsíci se můj život změnil. Do mého života vstoupila ONA. Přišla a proměnila můj život v něco nádherného. Jsem nejšťastnější ve svém dosavadním životě. Už tu nejsem JÁ, ale MY. Už nevařím jen pro sebe a neuléhám sám. Nesedám po večerech u televize, ale vyrážíme do ulic a procházíme se, dá-li se to tak nazvat, když k tomu používám vozíček. Radujeme se, že jsme se našli…

Sally je maďarský ohař a její život je také tak trochu jeden velký omyl. Jako příslušnice loveckého a velmi aktivního plemene měla být členkou aktivní rodiny. Jenže její život začal v krabici u popelnice, kde ji jako několikatýdenní štěně našel člen kynologické společnosti a našel jí dočasný domov ve stanici, kde se věnovali výchově slepeckých, vodících a asistenčních psů. A vděčná Sally byla natolik učenlivá, že se nakonec i ona stala psem asistenčním. A já brzy dostal největší dar, právě ji.

Až do chvíle, kdy Sally překročila práh mého bytu, jsem se občas i já litoval. Teď tu ovšem byla ona. Tiše a oddaně mi slouží a jediné, co ode mne žádá, je nasypat misku granulí, občas nějakou tu pochoutku a podrbání. Je skvělá. A já jako bych se ve svém věku posunul zpět. Omládl jsem. Víte, že i na invalidním vozíku se dá hrát fotbal? Já to ani netušil. Vyhrabal jsem starý balón z dětství a začali jsme si se Sally „kopat“. Invalidní vozík vybavený joysticky nahradí nohy fotbalisty a Sally si také poradí. Čtyři nohy jsou víc, než jen dvě. A tak se oddáváme hrám, procházkám a v noci usínáme spolu. Sally je termoforem v zimě, veselou společnicí a oddanou kamarádkou. Teprve nyní žiji naplno a jsem, dá se říci, vděčný za svůj úraz. Protože bez něj bych Sally nikdy nejspíš nepoznal.

V naší redakci má své čestné místo. Kdo z vás může říct, že svého psa vodí do práce? Nejsem nikterak ochuzen proti vám zdravým lidem. Naopak, díky úrazu mám jedno věrné srdce, které je mými končetinami a v kterém jsem navždy zapsán. Díky Sally žiji mnohem lépe, než bych možná žil, kdybych do té vody v šestnácti neskákal…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10