Se mnou jsi v bezpečí

Název: Se mnou jsi v bezpečí
Autor: K. L. Slater
Překlad: Kateřina Bínová
Nakladatelství: Mystery Press
Rok vydání:  23.3. 2018
Vazba: vázaná s přebalem
Počet stran: 352 stran
Cena: 288 Kč

Anna žije osamělý život. Přátelí se jen se svou sousedkou a její jedinou útěchou jsou řád a stereotyp. Lidi si striktně drží od těla – ví, kolik škody mohou napáchat. Jednoho dne je svědkem dopravní nehody a v řidičce, která ji zavinila, poznává Carlu. To ona jí kdysi zničila život. Nyní má šanci srovnat účty, ale svou pomstu musí pečlivě naplánovat.

Ze všeho nejdřív se rozhodne vetřít do přízně Liamovi, muži, který byl při nehodě zraněn. Také musí sledovat průběh policejního vyšetřování. A hlavně – nesmí dopustit, aby jí Carla znovu zmizela z dohledu. Zatímco se Annina posedlost Carlou stupňuje, vyplouvají na povrch i její vlastní tajemství. Je ale Carla opravdu tak nebezpečná, nebo by se Anna měla bát spíše někoho, kdo je jí mnohem blíž?

Se mnou jsi v bezpečí je podmanivý psychologický thriller, který vás chytne a nepustí. Pokud se vám líbily knihy Dívka ve vlaku a Zmizelá, neměli byste tento román minout.

O autorce knihy Se mnou jsi v bezpečí:

K. L. Slater

Cesta k první vydané knize této anglické autorky nebyla zpočátku vůbec jednoduchá. Po řadě neúspěšných pokusů prorazit v literární branži se ve čtyřiceti letech rozhodla vystudovat tvůrčí psaní na Nottingham Trent University, kde také nakonec získala magisterský titul.

Ještě než studium dokončila, vydala první knihu. Jak sama říká: „Byl to pohádkový konec po velmi, velmi dlouhé cestě.“ Pod svým jménem Kim Slater publikuje příběhy pro mládež, pod pseudonymem K. L. Slater psychologické thrillery, jichž napsala zatím pět, počínaje románem Se mnou jsi v bezpečí (2016) až po Návštěvníka, který by měl vyjít letos.

K. L. Slater je v současnosti spisovatelkou na plný úvazek a navíc vyučuje tvůrčí psaní na řadě škol v Nottinghamu, kde také žije s manželem Macem a třemi dospělými dětmi.

Ukázka z knihy Se mnou jsi v bezpečí:

Malé stříbrné auto v opačném pruhu jede mnohem rychleji, než by mělo. V zatáčce nad ním řidič ztrácí kontrolu a vyjíždí do protisměru. Všechno se děje strašně rychle, není ani čas zpomalit, natož vjet na obrubník. Slyším tlumený náraz, jak auto narazilo do motorky přede mnou. Motorkář vylétne do vzduchu, udělá půlobrat a dopadne obličejem na silnici. Plechy se nárazem ohýbají a vydávají přitom zvuky jako raněné zvíře. Zakrývám si rukou obličej, ale je to úplně zbytečné, štiplavého kouře ze spálených pneumatik mám najednou plné plíce.

Dupnu na brzdy a vyskočím ven. Je mi jedno, že jsem nechala auto uprostřed silnice, s dvířky dokořán. Stojím tam a snažím se zbavit té nepříjemné pachuti, která mi stoupá do úst.
Všechno jako by zamrzlo v čase, kolem se rozhostí úplné ticho, tak ohlušující, že se na chvíli ztratím v jeho prázdném řevu. Pak se dveře stříbrného auta otevřou a kouzlo zmizí. Vyklopýtá z něj asi čtyřicetiletá žena oblečená v džínách a krátkém růžovém kabátku a vyzvrací se na kraj silnice. Drží si přitom vlasy, nejspíš je opravdu důležité, aby zůstaly čisté.
A právě v té chvíli ji poznávám. Ten obličej si není možné splést.

Uvědomím si, že jsem překvapením přestala dýchat. V krku mám sucho a srdce se mi sevřelo tak silně, že cítím, jak mi visí v hrudi jako seschlá pecka z meruňky.
Když jsem se před dvanácti lety dostala z nemocnice, strávila jsem každou volnou chvilku tím, že jsem se ji snažila vystopovat, i když jsem ji předtím potkala jen letmo a pouze při pár příležitostech. Byla jsem tehdy mladá, zoufalá a naivní a neměla jsem nikoho, koho bych mohla požádat o pomoc, takže jsem velmi rychle narazila na nepřekonatelný problém – prostě se vypařila. Postupem času jsem si musela přiznat, že jsem ji ztratila. Jediné, co mi zbývalo, bylo modlit se, že karma skutečně existuje, a ona bude opravdu trpět za to, co nám udělala.

A najednou se objeví tady, přímo přede mnou a ničí život dalšímu člověku.
Sleduju, jak si šedovlasý řidič černého mercedesu, který zastavil za mnou, sundává draze vypadající sako a přehazuje jí ho přes záda. Ochranitelsky ji obejme kolem ramen a šeptá do ucha slova útěchy. Něco na ní působí na lidi jako magnet, dává jim pocit, že tahle žena je slušný člověk.
Jaká to ironie.

Zdánlivě odnikud se vynořují další a další lidé a já zvažuju, že vyklidím scénu a vrátím se zpět do auta. Něco ve mně se snaží dostat se od ní co nejdál, ale to se samozřejmě nestane. Nehrozí, že bych ji znovu spustila z očí.

Uprostřed toho chaosu přitáhne můj pohled cosi velkého, ležícího zkrouceně na silnici. Kusy motorky jsou kolem něj poházené jako zubaté chromované konfety. Vytěsňuju z mysli rychle rostoucí dav lidí na druhé straně silnice, sehnu se k němu a snažím se nahmatat pulz. Chvějící se ruku mu zlehka přitlačím na zápěstí. Pod prsty necítím žádný pohyb, žádnou známku života, a na moment mě přemůže pocit, že už to udělala zase. Pak zamrká a já vydechnu. Lidé se řinou z malých řadovek podél Green Road a s ústy dokořán si prstem ukazují na scénu před sebou.
Znovu k němu sklopím zrak.

Jeho život visí na vlásku, to vnímám naprosto zřetelně. Jestli to nezvládne, nikdy si to neodpustím. Ta vystrašená mladičká dívenka, která tehdy nevěděla, co má dělat, už je dávno pryč. Možná že tentokrát dokážu věci změnit.

Řidič motorky spadl na levou stranu, obličejem dolů. Pod hlavou se mu tvoří rudá, jako melasa hustá kaluž. Jednou rukou ho stále držím za zápěstí a druhou ho pohladím po tváři. Vypadá o něco starší než já, řekla bych, že je mu tak pětatřicet. Má jemnou pleť a dlouhé, tmavé řasy, které se chvějí, jako by právě o něčem snil.

Na druhé straně silnice, tam, kam se soustředí veškerá pozornost, je ona, a hlasitě kvílí, ačkoli na sobě má nanejvýš malé škrábnutí. Ale hrát si na oběť jí šlo vždycky výborně, takže mě to ani nepřekvapuje. Snažím se na ni nezírat, abych se neprozradila, ale obávám se zbytečně – nevnímá nikoho, kromě sebe samé. Nemá ani páru, kdo jsem a co mi tehdy udělala.

Na její obhajobu musím uvést, že nyní vypadám jinak, přeci jen je to už dlouhých třináct let. Mám teď asi pětadvacet kilo nadváhy, a i vlasy mám mnohem tmavší. Po té drobné, naivní dívce, která svou důvěru dala všanc tak snadno, není ani památky. Navíc, lidé jako ona si nikdy nevšímají bezvýznamných jedinců kolem sebe. Jen si tak proplouvají životem, dělají jedno sobecké rozhodnutí za druhým a za sebou nechávají spoušť, aniž by se nad svým chováním, byť alespoň na chvilku, zamysleli. Dokud se jim to ovšem všechno nevrátí jako bumerang. To si to potom hezky vypijou.

Slyším, jak někdo volá, že sanitka už je na cestě. Kolem stojí hloučky lidí a můžou si vykroutit krky. Oči mají přilepené na motorkáři, ale popravdě v nich nevidím mnoho soucitu, spíš špatně skrývanou touhu po nechutných detailech.

Zvednu se do dřepu, že se postavím a zmizím dřív, než dorazí sanitka. Vím, že díky článkům v místních novinách, které budou zcela jistě o nehodě psát, už ji tak snadno ze zřetele neztratím, navíc se mohu později přihlásit na policii jako očitý svědek. Nejraději bych tu zůstala, ale od své terapeutky jsem se mimo jiné naučila, jak je důležité získat odstup a zhodnotit situaci v klidu a s rozmyslem, abych dospěla k co nejlepšímu rozhodnutí.

Kdybych tu zůstala, nejspíš bych se neudržela a udělala scénu. Tentokrát ale musí všechno klapnout. Všechno, co udělám, každý můj krok musí být pečlivě zvážen a naplánován. Už žádné chyby.

Něco se mi otře o ruku a když se podívám, vidím, že se motorkářovy prsty svírají kolem mých.
Modrošedé oči má široce otevřené a podlité krví, ale lidem kolem nás nevěnuje pozornost, jako by byl schopen vnímat jen můj obličej. Ostře se nadechne a podívá se mi přímo do očí.

„Pomozte mi,“ zašeptá.



Tuto knihu Se mnou jsi v bezpečí koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Mystery Press.