Sedím před zrcadlem

Je mi 45 let. Sedím před zrcadlem, dívám se na sebe a říkám si, že mohlo být mnohem hůř.  Říká se ale, že všechno zlé je k něčemu dobré a že za to špatné, má být člověk osudu vděčný. Asi ano. Tak tedy, děkuji tátovi, že položil knížku KSČ v roce 1968. Měla jsem trochu složitější dětství než ostatní děti. Musela jsem vědět, že nás osvobodili i američtí vojáci, ale  že o tom nesmím mluvit, hlavně ve škole. Že ten pán, co kontroluje, kdo k nám chodí, s kým se stýkáme, je takový zapisovatel.

Husitské revoluční hnutí jsem musela umět téměř nazpaměť. Bylo mi vštěpováno, že charakter člověka, je to nejdůležitější v životě. Měla jsem možnost vidět,  jak otec musel hrát velmi dobře Švejka, aby jako pracující inteligent mohl dělat svou práci. Děkuji tátovi, že mě nutil jezdit na soustředění s kanoistikou. Nesnášela jsem těch 10 dní mých prázdnin. Ale naučila jsem se zatnout zuby a vydržet, když už si člověk opravdu myslí, že nemůže. Děkuji komunistickým ,,zapisovatelům", že mi nechtěli povolit další studium. Zdravotní škola byla jediná, kterou se dalo zdůvodnit, že sloužím socialistickému lidu. Když jsem loni přednášela v Praze na jednom semináři a v sále tleskali, byla šťastná, že ,,zapisovatelé" tenkrát nenařídili, abych se vyučila. Vydírali tenkrát tátu přes mě. Věděli, že vzdělání si váží nejvíc. Naučila jsem se, že musím vědět vždycky víc jak ostatní. Děkuji.

Syn měl vadu, kdy sluchově nerozeznával hlásky. Do 5 let nemluvil, jen vydával skřeky. Bylo obrovské štěstí, že jsme tenkrát narazili na odborníka, který se lékařskému ortelu ,,nevzdělavatelný" vysmál a syn díky jeho léčbě po roce mluvil. Za další 3 roky dohonil intelekt. Loni promoval. Děkuji, že jsem se mohla soustředit na to podstatné, na děti. Strach, že něco zameškám, mě burcoval k novým informacím, k novým zkušenostem. Naučila jsem se, že ortel, vyřčený jedním odborníkem, nemusí schvalovat odborník druhý. 

Děkuji manželovi, že po 16 letech manželství našel to pravé štěstí, pochopitelně někde jinde. Zatímco já lítala se synem po vyšetřeních s bolestmi břicha, on se seznamoval na internetu s chudinkou, které odešel manžel. Ona zůstala chuděrka sama s malýma dětma. Vztek a ,,naštvanost" mi dávaly po rozvodu tolik energie a síly, kterou bych nikdy neměla. Ten emoční náboj mi pomohl osamostatnit se, naučit se žít sama a hlavně rozhodovat se sama. Když si vzpomenu, s jakou vervou jsem strhávala tapety v novém bytě, na štaflích přehazovala lustry, tahala kusy nábytku, musím se smát. Dneska už bych tu almaru sama neposunula ani omylem.  

Děkuji všem, co mě v mém zaměstnávání ponižovali a dávali mi najevo, že nejsem dost dobrá. Po dvaceti letech v jedné nemocnici jsem sklapla kufry, prošla očistcem na odpovědnějším pracovišti ve větším městě a dnes jsem šťastná. Jsem mezi lidmi, kteří si váží práce druhého. Mám to štěstí, že se do práce těším. Děkuji za to, že jsem po rozvodu musela 10 let bojovat o své děti. Děkuji sociální pracovnici, která mi jménem státu dohlížela na děti, jestli se o ně dobře starám. Takové ponížení si neumí šťastně vdané matky ani představit. Žádná ,,hodná teta" už na nás nemůže, dceři je už 19 let. Pořádek v bytě mám ale stále stejný jako dřív. Měla jsem stažený žaludek z pocitu, kdy u nás kontrola zazvoní a prošmejdí nám byt. Velmi ponižující zážitek. Takže děkuji i sociální pracovnici, že mě naučila  mít doma vždy uklizeno. Abych to zkrátila. Sedím před zrcadlem, dívám se spokojeně na sebe. Usmívám se. Děkuji osudu, že nebylo hůř.