Včera jsem měla sen. Sen o nakupování. To asi proto, že se kvapem blíží Vánoce a mě jako hospodyni čeká předvánoční nakupování. Mám z toho vždy husí kůži. Nejen, že mě trápí, kolik to bude zase stát, bojím se toho, jak se vyznám v sortimentu.

Nenávidím dnešní názvy potravin: Cottage, smoothie, chia, brownies, cheesecake, tagliatelle, lasagne, pizza, Prosciutto, light, hard a free a další a další z těch pro mě často nesrozumitelných výrazů, kterých je v naší obchodní síti víc než dost. Stýská se mi po časech, kdy jsem jako malá chodila do krámu. Paní prodavačka mě znala. Vždy, když jsem zapomněla, co mi maminka nařídila koupit, věděla, co asi potřebuji. Věděla, že u nás se peče hodně z tvarohu a nejspíš jdu právě pro něj. Znala naši rodinu a věděla, že mám doma ještě malou dceru. Když jsem za nákup zaplatila, vytáhla z velké zásuvky u stolu dva bonbóny.

„To máš za to, že mamince pomáháš s nákupem,“ podala mi jeden bonbón.

„A ten je pro tvou sestřičku,“ usmála se paní Málková. To byla naše prodavačka. Bydlela nedaleko našeho domu a vždy, když jim plodila jablíčka, vyměnila je za bonbóny. Místo bonbónu jsem v sezóně jablek dostala krásně vymalované jablíčko. Nikdy jsem nezažila, že by se s někým paní Málková hádala. Všichni jsme chodili do krámku rádi a měli jsme rádi i naši prodavačku. To dnes když jdu do obchodu, mám z toho osypky.

Ve snu se mi zdálo, že jdu nakoupit do našeho supermarketu. Při vstupu mě pozdravila usměvavá paní prodavačka. Ihned jsem si uvědomila, že něco není v pořádku. Tam, kde obvykle stojí člen security, pro mě je to stále ochranka, stála usměvavá paní prodavačka. V tom snu měla tvář paní Málkové. Chodila jsem mezi regály jako obvykle. Tam, kde bylo drahé máslo původem z Polska nebo Německa bylo naše, české máslo. K nedělnímu obědu jsem si koupila limonádu. Obyčejnou českou limonádu slazenou obyčejným cukrem, bez přidaných umělých sladidel. A pak jsem si nemohla vzpomenout, co ještě potřebuji.

„Nebudete péct koláč? Nepotřebujete na něj náhodou tvaroh?“ zeptala se paní prodavačka, která mě uvítala při vstupu do prodejny. Stále měla tvář paní Málkové a podávala mi obyčejný, ale tučný český tvaroh. Žádnou kejdu ve vaničce, ale tuhý, a přesto vláčný a chutný tvaroh. U pečiva mě zarazily rohlíky. Měly tvar měsíčku, pěkně zahnuté, s křupavými konci. Každý kousek byl bohatě posypán solí a kmínem tak, jak je znám z dětství. Tam, kde ještě včera prodávali nezdravé pečivo s umělými barvivy, sladidly a snad i umělou vůní z mrazených polotovarů, byla vyrovnána řada cukrových homolí. Jako by se ke mně vrátilo dětství. Vedle homolí byly krabice s mýdlíčky, oblíbenou sladkostí nás dříve narozených. Vzpomněla jsem si na pendreky. Milovala jsem je jako malá, s chutí lékořice, barvící pusu do černa. Byly tam! U nanuků byl nápis: „ledo, medo, cuc na kládě“, tak, jako za mého dětství.

Pečlivě jsem naskládala nákup do vozíku a postavila se do řady na zaplacení. Lidé kolem se usmívali, protože i je paní prodavačka s tváří paní Málkové zdravila a rozzářila jim tím všední den.

Když jsem přišla na řadu, paní pokladní otevřela tajnou zásuvku, která tam nikdy nebyla. Vytáhla z ní dva bonbóny.

„Ten je pro vás, a ten pro paní sestru,“ podala mi oba najednou. Trpělivě jsem čekala na cenu. Bude stejná, jako kdysi, nebo mě překvapí dnešní vysoké ceny? Škoda, v tu chvíli jsem se právě probudila.

Tak si ale představuji svůj obchod snů. Obchod, kde nejsme nepřátelé, ale lidé se srdcem. Protože je na každé prodavačce a na každém zákazníkovi, zda se budeme na sebe mračit a nadávat si, nebo si rozzáříme všední den obyčejným a tolik zázračným ÚSMĚVEM.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10