Setkání po letech

Už je to dlouhých třicet let, co jsem opustila brány základní školy. Tehdy jsme byli bezstarostné děti a také jsme si to užívali. Dnešní děti by naše hry a to, jak jsme trávili volný čas, nepochopily. Pro ně je svět bez počítačů a mobilů úplně nepředstavitelný.

Nyní jsme měli sraz třídy. Vzhledem k tomu, že téměř polovina spolužáků zůstala v rodném městě, se poznáváme bez problémů. Občas sice nějaké zaváhání nastalo, ale všichni jsme se bezpečně zařadili. Nakonec dorazila i naše třídní učitelka. Vyndala fotografii třídy z osmého ročníku a začala nás porovnávat. U dvou „děvčat“ se zarazila, ale po malých nápovědách poznala i je. Dokonce nám ukazovala i fotografie učitelského sboru a prozradila pár „drbů“. Nyní už je v důchodu, takže to pro ni jsou také vzpomínky. Potom nás ale překvapila. Číšník jí přinesl kávu v bílém hrnečku zdobeným zlatem. Všem nám bylo jasné, že normálně kávu do takovýchto hrnečků nevaří. Když jsme nic nevymysleli, tak nám prozradila, že jsme jí ho koupili na rozloučenou v osmé třídě. Nikdo z nás dvaceti „žáků“ si to nepamatoval. A tak se začalo vzpomínat – školní výlety, různé průšvihy, taháky, poznámky, lásky… Hodně času jsme věnovali povídání o školní kotelně. Chodila s námi do třídy dcera školníka, takže hra na schovávanou v kotelně nebo přístup do tělocvičny nám záviděl kdekdo. Moc jsme se nasmáli a také zjišťovali, jak zapomínáme.

Potom následovaly rozhovory o současném životě a o těch, kteří nepřišli. Většina z nepřítomných se omluvila a slíbila, že příště dorazí. Dozvěděli jsme se třeba, že už máme ve třídě dědečka. Vzhledem k tomu, že on se ženil v osmnácti letech, se to dalo čekat. Každý přinesl fotografie svých dětí. To bylo něco pro naši třídní. Fotografie si prohlížela a ihned vše komentovala. Věty typu: „Tváří se jako ty, když jsem ti dala pětku ze zeměpisu“ atd. nás opět rozesmály.

A když jsme byli v nejlepším, otevřely se dveře a vstoupil mladík s nejistým pohledem. Ihned jsme všichni ztichli a přemýšleli, kdo to je. Poté, co promluvil a usmál se, jsem měla jasno. Byl to spolužák, se kterým jsem seděla v sedmé třídě v lavici. Tehdy bylo zvykem, že chlapci seděli s děvčaty. Většinu spolužáků poznal, ale u děvčat se pěkně zapotil. A tak se znovu začalo vzpomínat. Před půlnocí přišel číšník a upozornil nás, že už budou zavírat. Najednou jsme si uvědomili, že se opět musíme rozloučit. Zaplatili jsme tedy a rozcházeli se s větou:    „To byly zlaté časy našeho dětství“ a s přáním brzkého setkání.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10