Historici sice nemají důkazy o tom, že existovala – postava jasnovidné vědmy, vladařky a moudré soudkyně však rezonuje i v 21. století. Jaké jsou současné proměny mýtu a symbolu jménem Libuše, který probouzí kreativitu různých společenství a jednotlivců? Na počátku našich dějin stojí krásná legenda. Libuše se objevuje už v Kristiánově legendě z 10. století a v Kosmově kronice z 12. století.

Zatímco německy píšící autoři jako Clemens Brentano nebo Franz Grillparzer si s postavou Libuše vždy pohrávali s nespoutanou fantazií, v české kultuře se v době národního obrození i pod vlivem Rukopisu zelenohorského stává patetickou hrdinkou. Do popředí vystupuje Libušina věštba o založení města Prahy, která se od té doby objevuje na pohlednicích, oponách sokolských divadel nebo fasádách pražských domů, kterých se Libuše stává patronkou. V 19. století jsme potřebovali její příběh použít k vytvoření národní identity. Tehdy se pro Čechy stala symbolem, jaký potřebuje každý národ. V autorském dokumentu režisérky Taťány Markové, který vznikl ve spolupráci České televize (TPS Aleny Müllerové) a produkční společnosti Film & Sociologie, se po dvou stoletích podíváme na to, jakými proměnami představa o mytické kněžně prošla. Jak ji vnímají historici, jaké Libušiny podoby vytvořili současní umělci, co znamená pro feministky či novopohany? Libuše je fenomén, který pro každého z protagonistů filmu Setkání s Libuší představuje něco jiného – předmět bádání, postavu, se kterou si mohou pohrávat, vzor nebo archetyp, ke kterému se mohou vztahovat.

„Ve svém dokumentu Setkání s Libuší chci ukázat, jak se obraz Libuše v doslovném i obrazném slova smyslu proměňoval v čase od doby prvního písemného zaznamenání ve starých kronikách, až se v Čechách v určitou dobu ustálil na sošné Libuši národního obrození,“ vysvětluje režisérka Taťána Marková. „Přitom Libuše je mnohem víc než jen český národní symbol a patent na ni nemá jen Alois Jirásek, autor povinné školní četby v českých základních školách – Starých pověstí českých, případně Josef Wenzig s Bedřichem Smetanou a jejich opera Libuše. Chci představit i méně známé podoby Libuše – vedle moudré soudkyně a věštkyně ze Starých pověstí českých se Libuše jako hrdinka německých a rakouských děl stává dcerou lesní víly, podvodnou věštkyní nebo ženou nemilosrdně se zbavující svých milenců.“

V autorském dokumentu, jehož natáčení trvalo s přestávkami téměř deset let, se Taťána Marková zaměřuje hlavně na život této mytické postavy v naší současnosti, kdy se s ní můžeme setkat i jinde, než na fasádách pražských domů, v muzeích a galeriích či na pódiu pražského Národního divadla. Libuše není mrtvou záležitostí či vyprázdněným symbolem. To přesvědčivě dokazují i četné nedehonestující parodie jejího příběhu.

Parodujeme totiž to, co známe a co máme rádi. Na pozadí zobrazení současného života jedné mytické postavy se dokument Setkání s Libuší prostřednictvím historiků, umělců a feministů dotýká i vážnějších témat: národní identity a role ženy. Libuše obývá a utváří současný duchovní prostor, je zajímavá pro jednotlivce i nejrůznější skupiny lidí, které si do ní promítají své touhy, potřeby a sny. Bájnou kněžku si nejrůznější skupiny přivlastňují. Libuše je představena jako čarodějka a věštkyně, soudkyně a vládkyně a na její příběh je nahlíženo z historického, kulturního, národnostního, genderového i duchovního hlediska. Je přitažlivá i pro mládež – jako postava fanfiction, městské fantasy, larpu či cosplayerství.

Tomu odpovídá i živý a dynamický způsob, jakým režisérka Taťána Marková se svými spolupracovníky přistupovala k natáčení a jak pojala rozsáhlý materiál. Rozhovory s historiky jsou natočeny na místech s Libuší spojených (Vyšehrad, Budeč). Divadelníci, larpeři a cosplayeři jsou zachyceni při hře na Libuši. Střihačka Šárka Sklenářová obrazově pracuje s montážemi Libuší na fasádách domů – s výjevy Libušina soudu a Libušiny věštby. Animátorka Alžběta Beránková k oživení ilustrací ze starých kronik a knih a k prolistování Libušinou historií používá hravé animační techniky.

Zdroj, foto:Česká televize