Setkání s Mistry...

Do svých, bezmála osmdesáti let, jsem potkal a poznal spoustu zajímavých lidí. Na některá setkání vzpomínám dodnes, se dvěma bych chtěl seznámit i vás, byť patří do doby již dosti dlouho minulé.     

Tak to první je pětašedesátého roku, někdy před tehdy ještě náležitě oslavovaným svátkem horníků, připadajícím - jestli se nepletu - na deváté září. V místě sídla mého působení, v hornickém městě, kde stálo hned několik dolů, se v tamním Dělnickém domě chystala velká kulturní událost - umělci pro horníky.  Hostem nejvýznamnějším, byl vším lidem milovaný, oblíbený herec, Jaroslav Vojta. Starého pána, bylo mu tehdy již sedmasedmdesát let, spolu s jeho průvodcem, přijal ke krátkému posezení ředitel největšího místního dolu a troufám si říci dobrý přítel, Julek H. K pobesedování s Mistrem Jaroslavem Vojtou a několika představiteli podniku, jsem se tedy „nachomejtl“ i já.

Povídání bylo přenáramně zábavné, starý pán, svým pověstným hlasovým zabarvením, dal  k dobru několik anekdot s tím, že vyvrací pomluvu o „zvojtění“, tedy popletení každé vtipné pointy. Nemohu, bohužel, interpretovat žádný z tehdejších vtipů. Ne, že bych si je nepamatoval. Spíše naopak. Pamatuji, dávám je občas do placu při setkáních s přáteli, leč... Jsou tak, možno říci peprné, že i v dnes volnější době nevysílatelné, nejen po dvacáté, ale po jakékoliv hodině, a papír, ani pro méně útlocitné, by jej nesnesl. No, co dodat, tohle předsváteční odpoledne bylo nezapomenutelné, při shlédnutí filmů pro pamětníky s panem Vojtou si je opětovně připomenu. Žádná anekdota neměla popletený závěr, vypravěč byl naprosto dokonalý a celkový dojem nezkazil ani fakt, že při zápisu do podnikové návštěvní knihy, se všem milý Jaroslav Vojta do přesného data pobytu trefil až napotřetí...   
  
Ke druhému setkání, opět s osobností hereckou, došlo o dva roky později. To už jsem byl, v poměrně dosti významném postavení, členem delegace, která měla, teď již pro jinou šachtu v jiném městě, přebírat na Pražském hradě dosti vysoký řád. Bylo to ve Španělském sále, dopoledne se muselo vše důkladně „nanečisto“ nacvičit, aby to pak docela klaplo. Po seřazení a urovnání, dorazil se slovy: „Jak to tu vypadá, pane kolego?“ vynikající herec, Jiří Adamíra, který měl, pokud se nepletu, přebírat Státní cenu za roli v „Modlitbě Kateřiny Horowitzové“. Doporučil jsem Mistrovi, ať se drží v závěsu za mnou, stáli jsme tak vedle sebe i při slavnostní ceremonii, všechno dopadlo, jak mělo.

„Teď se držte vy mne,“ po ukončení ceremoniálu, pravil pan Adamíra, „já to tu znám,“ a vedl nás rychlým krokem do přísálí, kde probíhala recepce. Co si kdo uchmátl, to měl. Nejaktivnější byli novináři a manželky potentátů. Ty se vybavily většími kabelkami a mnohé si do nich cpaly divoké kombinace zákusků se šlehačkou a játrovými paštičkami. S pitím se to mělo tak, že číšníci po nalití vína do skleniček odnášeli poloplné, či poloprázdné láhve, neznámo kam. Tady už se mi Mistr Adamíra ztratil a od té doby jsem jej, mimo filmové plátno, neviděl. Nedávno jsem si jej připomenul při četbě o jeho životní a umělecké dráze. No a k té recepci? Dalo by se povídat mnohé, není to ale už nic k věci, tedy k mému náhodnému a trvale pamatovatelnému setkání, ne s celebritami - jak se pravívá dnes - ale s opravdovými Mistry - v plném významu tohoto označení.