Setkání v „kostele“

Jako vždy jednou za dva roky jsem odjel do lázní. Tentokrát jsem dostal přiděleny Bojnice, krásné lázničky na Slovensku. Lázně to jsou sice krásné, ale program v nich byl trochu chudý a já brzy nevěděl, co mám ve volném čase dělat. Říká se, že nejlépe pozná člověk místní v hospodě. Objevil jsem příjemnou hospůdku nedaleko svého lázeňského domu, kam jsem si občas zašel na jedno pivo, hlavně ale na popovídání si s lidmi.

Tentokrát jsem seděl u stolu s elegantním mužem. Tomu pivo chutnalo víc než mně, a také byl víc výřečný. Proto jsem se také ihned dozvěděl, že muž vykonává funkci ředitele místní banky. Proto byl možná tak výřečný. Po krátké chvíli jsme si začali tykat. „A pod kterým lékařem vlastně jsi v lázních?“ ptal se Jarda, onen muž. Když jsem odpověděl, že patřím přímo pod paní primářku, s hrdostí prohlásil: „To je má žena.“

Pak se rozvyprávěl, jak jeho manželka nemá ráda, když chodí do místní hospůdky, a jeho právě ta hospůdka tak láká. „Takže si musím vymýšlet. To víš, kamaráde, člověk musí upustit páru, i když je ředitel. Tak chodím jako na šachy za kamarádem a podobně.“

Po pravdě, dobře se mi s Jardou povídalo. Na své postavení to byl dobrosrdečný a veskrze upřímný muž. A tak jsme naše posezení trošku protáhli.

Když jsem následně šel na prohlídku k paní primářce v lázních, mimo řeč jsem se zmínil o jejím muži. Že jsme se potkali a povídali si o tom, co koho baví, a tak podobně. Z Jardova vyprávění jsem o něm věděl spoustu věcí. Paní primářka jen pokyvovala hlavou a usmívala se. Na závěr mi ale položila zapeklitou otázku: „A kde jste potkal mého muže?“

V tu ránu jsem rychle nevěděl, co říct. Nechtěl jsem shodit kamaráda. A tak jsem se rychle zamyslel a vypálil první, co mě napadlo: „V kostele.“ To jsem věděl, že rodina, a zvláště paní primářka, jsou věřící lidé. Tím jsem paní primářku potěšil. Na závěr mi dokonce schválila ještě čtrnáct dní v lázních navíc, o které jsem požádal. A tak jsem s Jardou trávil ještě několik dalších dní při pivu. Vzal mě dokonce i na malou procházku. Když jsem odjížděl, upřímně mi pověděl, že si mě váží za to, že jsem ho před jeho ženou nezradil a vymyslel jsem si tak skvělou výmluvu. „To někdy neudělá ani dobrý kamarád,“ uznal Jarda.

S Jardou a jeho ženou jsem zůstal v kontaktu dlouhé roky. Dokonce jsem se do lázní v Bojnicích poté ještě dvakrát vrátil jako pacient. A nikdo mi nikdy nevěřil, že mám za kamaráda ředitele banky na Slovensku. Naše přátelství rozdělilo až Jardovo úmrtí, což mi bylo velmi líto.

Svehlava - čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete