Květina Vánoc - Vánoční hvězdaKvětina Vánoc - Vánoční hvězda Školní rok a prázdniny ve školním roce 2024/2025Školní rok a prázdniny ve školním roce 2024/2025 Vánočka - nejoblíbenější receptyVánočka - nejoblíbenější recepty Hrajte s námi SUDOKU online !Hrajte s námi SUDOKU online !
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Neděle 24.11. 2024
Dnes má svátek Emílie
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Setkání v Paříži

21. 08. 2009 | Knižní tipy
Název knihy: Setkání v Paříži
Autorka: Maria Nurowska
Nakladatelství: Motto
Formát:
20,5x13,5cm
Vazba: Vázaná
Rok vydání: 2009
Počet stran: 280 str.
Cena: 239,- Kč


Profesorka literatury na Varšavské univerzitě přijme nabídku, aby přednášela studentům polonistiky na Sorbonně. Ubytuje se v malém hotýlku, kde se seznámí s mladým ruským historikem Alexandrem, který v Paříži píše knihu o Romanovcích. Navzdory velkému věkovému rozdílu se ti dva do sebe zamilují, i když Julie se stále se prohlubujícího vztahu děsí. Má obavy z reakce své dospělé dcery, ze stárnutí, z nemocí, z toho, že ji milovaný muž po čase opustí. A navíc – v tolerantní Paříži je jejich poměr přijatelný, ale mohli by spolu žít jinde, třeba ve Varšavě nebo v Moskvě?


Maria Nurowská (*1944)
Setkání v Paříži - Maria Nurowskáje nejoblíbenější a nejpřekládanější polskou spisovatelkou současnosti. Vystudovala polonistiku a slavistiku na Varšavské univerzitě, nějakou dobu pracovala jako letuška a později se stala uznávanou autorkou psychologických románů, v nichž se obdivuhodným způsobem mísí psychologie s historií, politikou a sexem.

Do literatury vstoupila roku 1976 na stránkách měsíčníku Literatura a okamžitý úspěch a přízeň kritiky získala již svými prvními knihami – Moje żicye s Marlonem Brando (Můj život s Marlonem Brandem, 1976) a Po tamtej stronie śmierć (Na tamté straně smrt, 1977). Po jejich vydání byla Maria Nurowská označena jako „spisovatelka s ostrými drápy“. Nemenší odezvu vzbudily i její další knihy, mezi něž patří i román Setkání v Paříži (Rosyjski kochanek, 1996), který právě držíte v ruce. Nedávno podle jejího scénáře natočila televize SBS pětidílný seriál Panny i wdowy (Panny a vdovy). Následně se Maria Nurowská rozhodla napsat stejnojmennou pentalogii, která jí přinesla ještě větší popularitu. Největší vášní Marie Nurowské je ženská psychika, jak tvrdí: Muži si jsou příliš podobní: je až příliš snadné je rozluštit.

Ukázka z knihy:
Nesmím to tak brát. Nesmím si myslet, že jsem prohrála s jejím tělem. Že nade mnou zvítězila její mladá prsa, ploché bříško. Ne. Měli jsme přesně vymezený čas… Ale proč jsem tedy utekla? Proč jsem se rozjela zrovna sem na letiště, ačkoli spoj do Varšavy poletí až za dvanáct hodin? Mohla jsem si dát kufr do úschovny a procházet se po Paříži, stejně jako jsem to udělala tolikrát. Anebo vstoupit do Notre Dame, v chrámu si rovnat myšlenky a váhat, kdo vlastně v našem příběhu utrpěl porážku. Taky jsem mohla zamířit do Lucemburské zahrady, podle předpovědi má dnes být teplé a slunečné počasí a mezi podzimními stromy by mi čekání ubíhalo mnohem příjemněji.
Jenže jsem se rozhodla pro letiště… Snad proto, že jsem se tu ocitla v plně anonymním prostředí. Všichni kolem jako by si byli dost podobní, někam cestují a mají s sebou zavazadla. Tudíž si můžu představovat, že se od ostatních ničím neliším. A nejspíš jsem tady i proto, že právě před rokem jsem zrovna zde uviděla svou skutečnou podobu…

Orly, v šest ráno
Sedím v letištní kavárně a piju kávu. U stolků je většinou volno, prázdné desky se lesknou, v koutě si mladý vousáč čte noviny. Podle vizáže je patrné, že pochází odněkud z jihu, a určitě je cizinec jako já. Nezdá se, že by na někoho čekal. Ani já na nikoho nečekám. Moje cesta dneškem končí, už mi zbývá jenom nastoupit do letadla a pak z něj vystoupit na letišti ve Varšavě. Jestli nebudeme mít zpoždění, stane se tak za čtrnáct hodin.

Bála jsem se téhle cesty, jako bych předem tušila, že pro mě může mít nepředstavitelné důsledky, když se řád mého dosavadního života čímkoli třeba i nepatrně naruší. Přesto jsem přijala nabídku přednášet na Sorbonně. Sice mě lekala představa, že bych měla odjet z Varšavy, a vůbec nikam se mi nechtělo, ale nad takovou šancí jsem přece jenom nedokázala pouze mávnout rukou. To pozvání mi zrovna přišlo vhod, výborně zapadalo do mých životních plánů a najisto jsem věděla, že odmítnutí by znamenalo promarnit skvělou příležitost.

Už tady, na pařížském letišti, mě tehdy zaskočilo první překvapení. V prosklených létacích dveřích, přímo proti sobě, jsem najednou zahlédla ženu, která měla vlasy stočené do staromódního drdůlku a na sobě neforemný kabát. V ruce držela kufr. Nejdřív jsem myslela, že vidím odraz někoho cizího, ale byla jsem to já. Nikdy jsem se na sebe nepodívala takhle doopravdy. Roky mi ubíhaly jinak než většině žen. Nelámala jsem si hlavu otázkami, jestli se stihnu vdát a mít děti. Přemýšlela jsem o tom, jestli včas udělám doktorát, jestli zvládnu ve stanoveném termínu odevzdat habilitační práci…

V konkurenci takových úvah jsem se nepotřebovala zabývat svým zevnějškem, a protože barva rtěnky pro mě nehrála žádnou roli, ani jsem ji nepoužívala. Konfrontace s obrazem ženy v protější skleněné výplni pro mě znamenala šok. Hned jsem začala litovat, že jsem si nedala říct a nic si nekoupila, když mě moje dcera Eva přesvědčovala, ať si na cestu pořídím nové oblečení. Studentům stejně nezáleží na tom, jak vypadám, utěšovala jsem se v duchu slabým hláskem při nastupování do taxíku. A ve chvíli, kdy jsem sdělovala taxíkáři adresu malého hotýlku na levém břehu Seiny, mě myslím určitě nenapadlo, že vyjíždím vstříc nejpodivuhodnějšímu dobrodružství ve svém životě...

Úzké schody, prošlapaný běhoun, v recepci dáma jako z románů Colette. Tak vypadaly prvky nové skutečnosti, se kterou jsem se měla vypořádat. Pokoj. Tapety na stěnách. Na posteli s vysokým čelem i zvednutým rámem v nohách se vyjímal přehoz. Interiér, který by se hodil do jiných časů, do devatenáctého století. Někam do dívčího penzionátu. A v takovém prostředí jsem se ocitla já… Připadalo mi to absurdní. Zvlášť když za zdí se urputně hádal nějaký pár. Člověk slyšel málem každé slovo, byť s výhradou, že na sebe křičeli rusky. Hlas mladé ženy, tedy s největší pravděpodobností mladé, zněl plačtivě, kdežto muž reagoval příkrým tónem.

Pomyslela jsem si: Jak já to tu vydržím? Pak jsem ztěžka dosedla na postel.
Najednou jsem si připomněla úryvek z básně, která se stala mottem středověkých vládců mohutného hradu Coucy nepříliš daleko od Paříže.

Roi ne suis
Ne prince ne duc ne comte aussi;
Je suis le sire de Coucy.

Z administrativního úseku Sorbonny mi navrhovali, že bych mohla po celý ten rok bydlet v pronajatém bytě, ale odmítla jsem nabídku s vysvětlením, že hotel mi bude milejší. Hm, a co teď? Je suis le sire de Coucy. Hotelu jsem dala přednost, protože se mi vůbec nezamlouvala představa stěhovat se do něčí domácnosti, kde předtím fungoval rodinný život. Hotel znamená dočasné ubytování – a stejně dočasný měl být i můj pobyt v Paříži. Chtěla jsem si to připomínat každý den. To byl důvod, proč jsem chtěla do hotelu.

„Nepotřebuju ženskou čtyřiadvacet hodin denně! Dokážeš to pochopit?! Užít si potřebuju jen občas a pak máš být na dosah! Jinak koukej zmizet. Buďto okamžitě vypadneš, nebo tě vysypu ze dveří!“
„Ale Sášenko, proč, prosím tě?! No proč vlastně?!“ lkala společnice rozzuřeného chlapíka.

Ještě štěstí, že tyhle věci mám už za sebou, pomyslela jsem si. Muži, obzvlášť mladí muži, pro mě představovali jakousi jinou, neznámou lidskou rasu. Kdykoli jsem s nimi přišla do styku, instinktivně se ve mně probouzel strach. Můj zeť, který vypadal jako indián, nosil vlasy vzadu sepnuté do ohonu a uhýbal křivým pohledem, mi vadil od prvopočátku. Nechuti k němu jsem se nikdy nezbavila, přestože se mezitím stačil stát otcem mých čtyř vnoučat. Ostatně to, jak Eva soustavně rodila děti, takřka každoročně, mě neděsilo o nic míň.

Nazítří jsem se hned ráno vydala na univerzitu. Akademický rok začíná v Paříži koncem srpna, ale já jsem se měla setkat se svými studenty až v druhé polovině září, skoro o měsíc později. To mi vlastně vyhovovalo. Při své chorobné nesmělosti jsem nutně potřebovala nejdřív si zvyknout na místa, kde se budu pohybovat. Sekretářka mi ukázala posluchárny, naštěstí nepříliš obrovské a velmi podobné aulám, jaké jsem znala z domova. Zatím se nerozhodlo, ve které budu přednášet, ale už samo vědomí, že vím, jak vypadají, pro mě znamenalo značnou úlevu. Potěšilo mě taky, že budu učit přímo tam, ne někde ve městě, i když Sorbonna už překročila dávné hradby.

Líbily se mi interiéry, které jsem si prohlédla, chodby, nádherná zábradlí u schodišť, dokonce i lavičky z tmavého dřeva… Celkový dojem na mě zapůsobil tak, až jsem pocítila vzrušení. Vždyť i já jsem se teď měla stát součástí toho světa, jehož kontinuitu už člověk může vnímat pouze na takových místech.

Potom jsem se rozhodla, že se projdu po městě, ačkoliv bylo hodně teplo, spíš vedro. Bloumala jsem  po břehu Seiny a každou chvilku se zastavila u stánků bukinistů, pouličních antikvářů. Listovala jsem v knížkách, několik jsem si jich dokonce koupila. Moje nevyléčitelná nemoc: nakupovat knihy, přestože už je doma nemám kam dávat. Kolikrát jsem si slibovala, že proberu všechny police a svazky, které víceméně nepotřebuju, prostě vyhodím. Jenže copak se knížky opravdu dají vyhazovat?!

Vlastní byt jsem si koupila v době, kdy jsem zjistila, že čekám dítě. Pak už jsem se vážně nemohla dál protloukat na koleji. Do té doby pro mě veškeré pomíjivé statky neznamenaly nic a bylo mi úplně jedno, kde bydlím a co jím.

Ponořit se do knížky jsem mohla kdekoliv. Po prodeji dědečkova domu ve Wilkách jsem měla v bance slušný kapitál a mohla jsem si koupit mnohem pohodlnější bydlení, ale nějak mě to prostě nenapadlo. „Proč na sebe pořád tak kašleš?!“ obořil se na mě kdysi jeden muž, se kterým jsem svého času chodila. Přechodná známost. Snad měl do jisté míry pravdu, že o sebe dost nedbám. Naučila jsem se harcovat se z místa na místo a stěhovat s sebou svoje nevelké jmění. Hlavně knížky. Potom jsem se zabydlela ve svém nepříliš pohodlném bytě a zůstala tam spoustu let. Možná proto, že takový domov představoval pravý opak míst, kde jsem strávila dětství…

Tuto knihu Setkání v Paříži zakoupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Motto.

Lydias
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj

Pouze přihlášení mohou vkládat komentáře. Přihlásit se.

Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
clanek.....mam rada dokumenty a cestopisy ...a Pariz..
Obrázek uživatelky
profil
poutavá,poučná a hlavně jedním dechem přečtená kniha!!!!!!!!!!!!!!!!!
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles