Květina Vánoc - Vánoční hvězda
Školní rok a prázdniny ve školním roce 2024/2025
Vánočka - nejoblíbenější recepty
Hrajte s námi SUDOKU online !
Show Jana Krause – 7.10. 2015:
Vanda Hybnerová – herečka, dcera herce, mima a divadelního pedagoga Borise Hybnera, bývalá manželka herce Saši Rašilova. Po studiu na DAMU hrála v divadle Labyrint a na dalších pražských scénách. V roce 2004 získala cenu Thálie, o rok později byla nominována na Cenu Alfréda Radoka za titulní roli ve hře Hořké slzy Petry von Kantové. Pět let žila s rodinou na statku na Českomoravské vysočině, nyní střídá venkov s Prahou. Loni se po 22 letech rozpadlo její manželství s hercem Sašou Rašilovem, s nímž má dcery Josefinu (20) a Antonii (17). „Dospěla jsem k tomu, že jediný člověk, na kterého se každý může spolehnout, je on sám. Kdo je sám se sebou v souladu, tak zvládne každou bolest. Možná je to těžší s radostí. Tu potřebujete s někým sdílet.“ V současné době ji diváci mohou vidět v seriálu TV Prima Přístav.
Docent Peter Szolcsányi – slovenský chemik zabývající se chemií lásky. Dokáže vysvětlit, proč Brad Pitt vyměnil Jennifer za Angelinu, které látky způsobují, že zamilovaný člověk má pocit štěstí a přestává se chovat racionálně, a na jakém principu funguje nápoj lásky. Pod vlivem zamilovanosti probíhají v našem těle fascinující chemické procesy. Z profesionální zvědavosti se o ně zajímá organický chemik Peter Szolcsányi. Chemie lásky je obor, který je poměrně mladý, možná 30letý. A ač se to nezdá, dokáže dát odpověď na některé otázky, které jsou považovány za výlučně psychologické. Možná by se Jennifer trápila méně, kdyby zjistila, že Brad ji vyměnil za Angelinu jen proto, že mu vedle ní došel oxytocin a vazopresin. „Základem přitažlivosti a zamilovanosti je to, aby si lidé voněli. Každý z nás je originál s odlišnou vonnou charakteristikou. Čím odlišnější je genom dvou lidí, tím více si voní a více se přitahují. Nikdo vás nepřitahuje proto, že má modré oči a tmavé vlasy, ale proto, že vám voní,“ vysvětluje chemik. „Pokud žena potká přitažlivého muže, začne jí stoupat hladina testosteronu. Je díky tomu odvážnější, asertivnější, provokativnější. Naopak muži, který se chytne na udičku, testosteron klesne. Potlačí svou agresivitu, je empatičtější, tolerantnější, má menší tendenci ženě ublížit. Ze ženy navíc přímo kape estrogen – je pomilováníhodná. A to není vše. Z těla zamilovaných se začnou vyplavovat neurotransmitery, které ovlivňují chování člověka i organismu jako celku. Fenyletylamin způsobí, že je nám ohromně fajn. Zvýší se hladina dopaminu, která může za to, že se člověk cítí euforicky. Deprese neexistuje. Klesá serotonin – díky tomu se zamilovaný člověk přestává chovat racionálně. A kombinace vysokého dopaminu a nízkého serotoninu způsobí, že se člověk cítí zavalený energií, vnímá svět růžově a není schopen normálně fungovat. Nespí, nejí, jen myslí na svou lásku, chová se iracionálně,“ vypráví chemik.
Další molekulou zodpovědnou za nestandardní chování zamilovaného je noradrenalin. „Ten způsobí, že když vidím milovanou osobu, roztřesu se, srdce mi buší, až mi košile nadskakuje, zčervenám, potím se. Je to reakce ve stylu: Lásko moje, konečně tě vidím! A omdlím,“ směje se chemik. Po půlroční zamilovanosti se uvidí, co dále. Ale stále prý velkou roli hraje chemie. Do hry vstupují nové molekuly, oxytocin a vazopresin. Oxytocin vyvolává pocity štěstí a důvěry, pár se cítí komfortně a šťastně. Díky tomu klesají stresové hormony, žena nemá chuť být nevěrná, muž nevymýšlí hlouposti. Jsou spolu nejen kvůli sexu, ale protože je jim spolu dobře. Při rozchodu působí také chemie: neurotransmitery se zblázní, serotonin padá, dopamin padá, hormony jsou rozhozené, člověk se potřebuje z rozchodu biochemicky vzpamatovat. Dal by se vytvořit na základě znalostí chemie nápoj lásky? „V principu ano. Ale bylo by to vlastně psychofarmakum. Kdo by se jím ovšem celý život napájel? Chtěla by snad žena muže, kdyby věděla, že je s ní jen proto, že mu dává nějaká psychofarmaka?“
Lenka Peremská – genealožka. „Řada lidí nemá příliš přehled o svých předcích, často si nevybaví ani rodná jména babiček. Je hrozné, že za dvě tři generace úplně zapomeneme na lidi, díky kterým tu jsme,“ říká. A proto všem radí, aby vyzpovídali své dědečky a babičky a zjistili od nich co nejvíce, dokud to jde. Co vše může genealog zjistit? „Je toho spousta. Když to aplikuji na rodinu, tak vám řeknu, kdy se pár sezdal, kdy měl děti, kolik dětí jim zemřelo, jaká jména jim dávali. Zjistím, kde žili, čím se zabývali, jak vypadalo jejich obydlí, jestli měli dvě krávy nebo deset prasat, jak vypadal grunt a která pole obdělávali. V podstatě dostáváte kompletní přehled o tom, jak lidé žili. Já se k tomu ještě snažím vysvětlovat historické pozadí, proč k danému jevu v konkrétní chvíli docházelo,“ vysvětluje Lenka Peremská. Čerpá prý hlavně z matrik.
„Dalšími prameny jsou gruntovní knihy, kde se dočtete, kdo koupil chalupu, komu ji prodal, za kolik a jak vysoké byly splátky. Dozvím se tam také, jaké měla chalupa vybavení v okamžiku prodeje, třeba že hospodář vlastnil jednu hnědou krávu, jeden vůz, pluh a tak dále. Stranou nezůstávají třeba ani urbáře nebo stará sčítání lidu. Genealog se musí vypořádat s co největším množstvím informací, protože v každém pramenu je nějaký střípek, který skládá celkovou historii rodu.“ Lenka napsala knihu Váš rodokmen krok za krokem. Svému koníčku – genealogii – se začala profesionálně věnovat před čtyřmi lety. Má dvě malé děti, ale říká, že práci zvládá i s nimi: „Zvykla jsem si, že jednou rukou hledám v matrikách, druhou sestavuji puzzle a vařím. Ale abych byla spokojená maminka, musím mít nějaké zadostiučinění po profesionální stránce. Práci dělám tak z 95 % z domova a z pěti procent v archivu. Během minulých let se totiž začaly digitalizovat matriky. To znamená, že k nim můžete mít přístup online přímo doma v obýváku.“
Tvrdí, že Češi mají obecně jen velmi málo informací o svých předcích. „Když přednáším různě po knihovnách, tak se vždycky lidí ptám, jestli jsou schopni vyjmenovat například rodná příjmení svých prababiček. Většinou však nejsou schopni vybavit si ani rodná příjmení babiček. To je strašné, protože za dvě tři generace úplně zapomenete na lidi, kteří vás stvořili a díky kterým tu jste. Když si uvědomíte, že za nějakých sto nebo sto padesát let nikdo nebude vědět, že jste kdy existovala, je to hrozná představa!“ Zasáhlo někdy její zjištění nějak výrazněji do života klienta? „Měla jsem paní, která se chtěla dozvědět něco o svém pradědovi, kterého neznala, protože v rodině představoval jakési tabu. Zjistily jsme, že konec života strávil u své sestry, která měla chaloupku a políčko. Když zemřela, tak se vůbec nevědělo, že praděda měl ještě druhou rodinu, ze které právě klientka pocházela, a políčko tak připadlo obci. To, že nacházíme ztracené příbuzné, je celkem běžné.“ Jak nejdále se dostala do historie?
„Zhruba do roku 1580, ale to byla úplná rarita. Většinou je možné se dostat někam do poloviny sedmnáctého století. Nejčastěji si ovšem lidé objednávají rozbor asi tak šest generací zpátky, což je pro ně finančně přijatelné a uspokojující. Vychází to zhruba do poloviny osmnáctého století. Pak jsou klienti, kteří chtějí svůj, rozsahem individuální výzkum. Nejlepší jsou ovšem klienti požadující totální bádání. To znamená, že se chtějí dozvědět úplně všechno o všech větvích rodokmenu, kam až to půjde. Takoví klienti jsou pro mě nejpřínosnější, protože můžu bádat naprosto bez omezení, a to je fantastické! Mezi předky mých klientů jsem našla kupříkladu příbuzenství s rodem Karla Jaromíra Erbena nebo Jindřicha Šimona Baara. Jednou jsem narazila na to, že paní měla předky, kteří žili ve stejný čas a na stejném místě jako protagonisté Máchova Máje, ti skuteční.“ Říká, že lidé si minulost nezřídka idealizují.
„Často si myslí, že před dvěma sty lety se žilo podobně jako dnes, což není pravda. Tu dobu si idealizují, vzdychají: Já bych tak chtěla žít před sto padesáti lety. To byla krásná doba spříznění s přírodou. A já na to odpovídám: Teď je ti třicet. Během předchozích deseti let bys každé dva roky porodila, tudíž bys byla stále buď těhotná, nebo kojící. Prožila bys tři pohřby svých dětí. Vstávala bys v pět ráno a starala se o grunt. Vypadala bys na šedesát. A zemřela bys za deset let.“
