Po pár měsících nezaměstnanosti jsem konečně našla novou práci. Nastoupila jsem na práci, kterou jsem nikdy nevykonávala. Po letech strávených v administrativě jsem byla přijata na dělnickou pozici v těžkém průmyslu. Obsluhovala jsem stroj ve výrobním podniku. Už předem jsem věděla, že to nebudu mít lehké. Ženský kolektiv, já sama s vysokoškolským vzděláním mezi dělnicemi. Z práce jsem měla obavy. Ale žiji sama a zaměstnání nutně potřebuji.

První den nebyl tak strašný. Nastupovalo nás několik. Přivedli mě ke stroji s páčkami, knoflíky a různými pojezdy. Paní mistrová mi ukázala, jak ukládat součástky do stroje, kde spustit stroj, kde odebrat hotový polotovar, kam ho dát a jak výrobu ukončit. Nezdálo se mi to ani těžké, ani namáhavé, a kupodivu ani nezajímavé. Práce vyžadovala soustředění, rychlost a také jsem si musela zapamatovat celý výrobní proces. To mi vyhovovalo. Jednou z nových zaměstnankyní byla i paní u vedlejšího stroje, Zuzana. Ihned jsme si začaly tykat. Budeme přece pracovat u jedné firmy.

„Už jsi to někdy dělala?“ ptala se Zuzana.

„Kdepak. Nemám s tím žádnou zkušenost. Budu se ale snažit. Snad nejsem blbá a vše zvládnu,“ řekla jsem upřímně.

„Tys to nikdy nedělala? Tak to budeš mít problémy, to nezvládneš,“ vyvalila na mě Zuzana své šedé oči.

„Děkuji pěkně za povzbuzení,“ odpověděla jsem jí jen v duchu. Nahlas jsem ale řekla: „A ty s tím máš zkušenosti?“

„Samozřejmě, jen jsme měli jiné stroje. Ale v těžkém průmyslu dělám celý život,“ odpověděla.

Práce mě bavila. V hale bylo sucho, teplo, jen poněkud hlučno. A zdálo se mi, že mi to i jde.

Po přestávce k nám přistoupila vedoucí naší skupiny, pracovnice pod mistrovou, s tím, že nám bude výrobu stopovat. Malinko jsem znervózněla. Vedoucí se stopkami v ruce se usmála, a já se dala do výroby daného počtu výrobků.

„Není to špatné, dosahujete rychlosti minuta třicet na výrobek. To je na první den dobré. Chyby nemáte žádné,“ zhodnotila vedoucí.

Pak stopovala Zuzanu. I ta byla nervózní.

„U vás to je horší,“ slyšela jsem vedoucí. „Vy máte čas přes čtyři minuty na výrobek, a norma je minuta patnáct. A těch chyb!“ Vedoucí začala vysvětlovat Zuzaně, co udělala špatně, a ta se rozplakala.

„Neboj, zítra to bude lepší,“ konejšila jsem kolegyni.

Na konci směny nás čekalo další měření. V něm jsem již splnila normu, opět bez chyb. Zuzana na tom byla ale ještě hůř. Vedoucí přešla k mému stroji a vzala jeden z mých výrobků.

„Musíte to dělat takto, jako paní,“ ukazovala mé dílko. Poté odešla.

Zuzana po jejím odchodu pohlédla na mě. „Už na mě nikdy nemluv!“ řekla jedovatě. Od této chvíle se se mnou bavila velmi sporadicky.

Druhý den jsem zjistila od kolegyň, že Zuzana má být údajně známou samotné mistrové. Nevěřila jsem tomu. Která mistrová si vezme do zaměstnání tak nešikovnou a jedovatou kamarádku?

Přesto jsem se mezi řečí Zuzany zeptala: „Ty znáš mistrovou?“

Na chvilku zaváhala, aby posléze odpověděla: „Je to má sousedka.“

„Aha!“ uklouzlo mi. Jak mi bylo řečeno hned na začátku, příliš pomalí zaměstnanci jsou hned na začátku propuštěni. Zuzana ale ve firmě zůstávala dál.

Již třetí den jsem si všimla změny chování mistrové ke mně.

„Nebavíme se, paní Petro!“ okřikla mě, když jsem si zívla.

„Ale já se nebavím, paní mistrová,“ obhajovala jsem se.

„Já vím své!“ sekla po mně.

Když jsem si odskočila na toaletu, už byla u mého stroje a pečlivě zkoumala mnou vyrobené výrobky.

„Tady to byste mohla mít o milimetr posunuté,“ řekla a ukázala na jediný výrobek z asi dvaceti.

I tak to byl dobrý výkon. U mé kolegyně Zuzany ležely u stroje pouhé dva výrobky. Už na první pohled jsem viděla nerovnosti. Ale paní mistrová si vybrala právě můj stroj k pečlivému prozkoumání.

Od této chvíle kdykoli jsem se vysmrkala, otočila hlavou, nebo měla maličkou pauzu ve výrobě, slyšela jsem za svými zády: „Paní Petro, děláme, děláme!“ Bylo to velmi nepříjemné a stresující. Zvláště proto, že ostatní zaměstnanci v pracovní době běžně hovořili, vzdalovali se od stroje, nebo dokonce jedli. Já byla pod drobnohledem a byl mi vyčten sebemenší prohřešek, který ani prohřeškem nebyl. Trpělivě jsem si vyslechla poznámky mistrové a dělala jsem, co jsem mohla, abych se jí zavděčila.

Další den si mistrová přinesla židli k mému stroji a usedla na ni. Ruce se mi třásly. Nespouštěla ze mě oči a sledovala a čekala, zda neudělám chybu. Potila jsem se trémou a strachy, ztrácela jsem jistotu a třásly se mi ruce.

„Nějak se vám třesou ruce, ne? Měla byste se starat o sebe, a ne o druhé,“ vysmívala se mi mistrová.

„Ale já se starám o sebe. Práce mě baví, snažím se,“ bránila jsem se. Nenechám si to přece líbit?

„No, já vím své. Vy chodíte a děláte drby, strašně vás zajímá, s kým se kamarádím. Já můžu mít přátel tři prdele, a vám to může být jedno,“ ohrnula mistrová ret, sebrala židli a odkolébala se na své stanoviště. Začínala jsem tušit, odkud vítr fouká.

Další den to nebylo lepší. Když jsem si šla pro vodu do nápojového automatu sloužícího pro zaměstnance, mistrová mě okřikla: „Proč se tu tak procházíte?“

„Jdu se napít,“ řekla jsem.

„Jen aby, chi!“ utrousila mistrová.

V tu chvíli jsem pochopila, že to tak dál nejde. Na začátku další přestávky jsem mistrovou odchytila.

„Paní mistrová, pěkně vás prosím, mohla bych s vámi mluvit?“ zeptala jsem se uctivě.

„Mluvte!“ zahřměla mistrová.

„Já bych radši, pokud by to šlo, mezi čtyřma očima.“

Neochotně se odkolébala za tabule s grafy výkonu. „Tak co chcete?“ vybafla.

„Paní mistrová, já nevím, co proti mně máte. Udělala jsem něco špatně? Mě tato práce baví, chci ji vykonávat co nejlépe. Ale ubližuje mi, když hledáte důvod, proč mi vynadat. Jestli něco dělám špatně, řekněte mi to, prosím, ať to můžu napravit,“ řekla jsem a měla jsem už co dělat, abych nepropukla v pláč.

Mistrová se na mě podívala, zhluboka se nadechla a byla připravena spustit bandurskou. Asi si všimla mé slzy, která mi ukápla. Najednou se zarazila, možná se v ní hnulo svědomí, a promluvila malinko mírněji: „Bylo mi řečeno, že děláte drby. Zajímáte se o to, s kým se kamarádím. Tvrdíte, že až se bude propouštět, z protekce nepropustím své známé,“ řekla.

Najednou mi bylo vše jasné. V podniku se skutečně mělo propouštět. A Zuzana byla jistojistě nejpomalejší a nejomylnější zaměstnankyní. Z obavy z propuštění si vymyslela nejspíš pohádku o tom, jak se zajímám o její přátelství s mistrovou a… Kdo ví, co jí ještě namluvila? Roztřásla se mi kolena.

„Ujišťuji vás, paní mistrová, že nic z toho není pravda. U rozhovoru s danou zaměstnankyní jste nebyla. Je mi jedno, co vám řekla, ale já se jen zeptala, zda vás zná, a nic víc jsem neřekla. Snažím se hledět si své práce a nestarat se o klevety. Prosím proto, abyste mě brala jako druhé a netrápila mě tím, že si na mně budete vylévat zlost. Nic proti vám nemám, chci pracovat co nejlépe, nezajímám se o pomluvy. Děkuji.“ Skončila jsem svůj proslov a odcházela jsem ke stroji.

Už následující den jsem si všimla, že je ke mně mistrová mírnější. Najednou se mi dělalo lépe. Dali mě na těžší stroj, zatímco Zuzana zůstala na tom lehčím, a přesto jí to nešlo. Já si své kolegyně přestala všímat. Už to vypadalo, že vše bude v pořádku, když do firmy nastoupila Jana. Ta se svým přátelstvím s mistrovou netajila. Další známá paní mistrové si sama mohla vybrat stroj, na kterém bude pracovat. A, co čert nechtěl, vybrala si právě přípravný stroj před tím mým. Zhotovovala polotovary pro mě, z kterých já pak dotvářela konečný výrobek.

Už na první pohled bylo znát, že výrobky od Jany nesplňují kritéria, která na výrobky byla kladena. Zkrátka a dobře, Jana vyráběla zmetky!

„To asi takto nemůžu zpracovat, Jani,“ řekla jsem co možná nejmírněji.

„Eliško, podívej, že to tak může být!“ křikla Jana na mistrovou, a ta jí dílo odsouhlasila. Od této chvíle jsem se sebezapřením zpracovávala Janiny výrobky. Až jednou, mezi svátky, když v práci měla být jen opačná směna a ta naše čerpala dovolenou, vyjma nás nových… Do práce nastoupila opačná směna a my, co jsme na dovolenou ještě neměli nárok. Jen Jana a Zuzana zde chyběly, jim paní mistrová dovolila být doma. Bylo to po Vánocích, před Silvestrem, zasloužily si přece odpočinek? A my ostatní jsme měli smůlu. Práci jsem dělala na svém stroji, když paní mistrová z opačné směny zahlédla, jaké polotovary zpracovávám.

„Copak toto můžete zpracovat?“ chytila jeden Janin výrobek, který zde zůstal z předešlých dní. „Podívejte se, to nemá dané rozměry, úhel je špatný,“ vysvětlovala.

„Ale já mám samé takové výrobky. Jana jiné neumí,“ řekla jsem po pravdě.

Mistrová běžela na vedení. „Tady toto zpracovává opačná směna!“ křičela a její křik šel slyšet až do haly. Vedoucí inženýr kvality pak přišel za mnou, že to, co zpracovávám, jsou zmetky a já to nesmím dále zpracovávat.

„Ale mně to přikázala paní mistrová,“ řekla jsem. Tím jsem se sice vykoupila, ale v novém roce byla mistrová zavolána na kobereček. Bylo jí vysvětleno, že Jana odvádí špatnou práci.

„Janičko, tak to musíte víc přesně,“ objala mistrová Janu kolem ramen. Na mě se jen zle podívala.

Přitom já si na Janu nestěžovala! Poučená jsem trpělivě zpracovávala zmetky a mlčela jsem. Jana byla sice o malinko přesnější, ale úplně přesná nebyla nikdy.

Od tohoto dne vše začalo nanovo, v ještě horším provedení. Bylo mi vyčítáno, když jsem pila, šla na toaletu, nebo přišla na pracoviště z pauzy o minutu později.

„Stála jsem frontu na toaletu,“ obhajovala jsem se, protože na 150 zaměstnanců má naše firma jen dvě toalety.

„To mě nezajímá proč, máte být na pracovišti přesně,“ běsnila mistrová, zatímco na dílně v té době byla jen polovina zaměstnanců. Ti ostatní přišli až po mně.

Jana byla ve výrobě pomalá, ale kvalita jejích výrobků se mírně zlepšila. Snažila jsem se nevnímat disproporce jejích výrobků a vše jsem zpracovávala. Měla jsem strach upozornit na její chyby. Ovšem než jsem mohla pracovat na svém, musela jsem vždy čekat, až ona svou pomalou výrobou vyrobí pár polotovarů. Má práce tak byla přerušovaná.

„Petro, proč neděláte?“ zeptala se mě jednou mistrová.

„Nemám co, čekám na polotovary,“ odpověděla jsem po pravdě.

„No tak když nemáte co dělat, můžete pomáhat na kontrole.“

Tak jsem odbíhala co chvilku od stroje na kontrolu. Práce na kontrole byla fyzicky náročná. Proto zde pracovali především muži. Vyrobené díly se testovaly silou, rozevíraly se. Také plat kontrolorů byl mnohem vyšší, než nás, co vyrábíme. Já ovšem vyráběla i kontrolovala za stejný plat. Zpod nehtů mi začala téct krev. To bylo normální u všech, kteří na kontrole začínali. Já ovšem s takto rozdrásanýma rukama musela vyrábět. Tím jsem se ušpinila od olejů a dalších látek. Odřeniny se mi po pár dnech zanítily. Už jsem dál nemohla. Ale mistrová nepolevovala.

„Dělejte rychleji!“ řvala, kdykoli jsem přímo nekmitala.

Před každou směnou jsem zvracela. Bylo mi zle. Práce, kterou jsem milovala, se stala mou noční můrou. Až jsem to jednoho dne nevydržela a o velké přestávce jsem šla přímo na vedení.

„Dobrý den, omlouvám se, že ruším. Chtěla jsem poprosit, zda nemůžu být převedena na druhou směnu,“ blekotala jsem.

Personalistka na mě pohlédla. „Nejste první, co si to přeje. Nemůžeme vám vyhovět. To by pak chtěli všichni,“ vysvětlila mi.

„Prosím,“ špitla jsem, a po tváři se mi kutálely slzy. „Já už jinak nemůžu.“ Plakala jsem a nebyla schopná nějakého pohybu.

„Co se vám stalo?“ ptala se personalistka. Upoutala jsem pozornost i jednatelky firmy. Ta přešla ke mně, chytla mě za ruku, na které jsem měla krví nasáté obvazy. „Od čeho to máte?“

„Jak pomáhám na kontrole,“ škytala jsem mezi pláčem.

„Jak to, že pomáháte na kontrole? Vy snad vyrábíte?“ ptala se jednatelka.

„Ale paní mistrová mi přikázala, že musím pomáhat i kontrole.“

„Neexistuje! Je toto možné? Vy nesmíte dělat na kontrole! Při výrobě by došlo k infekci, a jak tak vidím, už máte asi ruce rozdrásané.“

„Mám,“ řekla jsem.

„Dobře, přejděte od pondělí na druhou směnu. Ale, řekněte mi ještě, hodně lidí si stěžovalo, že vaše mistrová mluví na směně sprostě. Vysmívá se vám, je arogantní. Je to pravda?“

To vše byla pravda. Mistrová se vozila po mnoha lidech. Byla sprostá a nezadala si s tím nejsprostějším chlapem. Já ale nevěděla, jestli to můžu vedení potvrdit.

„Chcete, abych říkala něco na svou mistrovou? Bojím se k tomu vyjadřovat,“ řekla jsem.

Tím jednatelce i personalistce bylo jasné, že vše o mistrové je pravda.

Když jsem se vrátila do dílny, bylo už po přestávce. Mistrová po mně neřvala, protože dobře viděla přes skleněnou přepážku, že jsem byla na vedení. A ihned byla volána na kobereček.

Přišla rudá ve tváři, došla ke mně, a řekla: „To jste přehnala, já vám ten odchod pěkně osladím.“

Pak všem v dílně přednesla srdceryvnou scénu: Ona, slušná a hodná mistrová, byla mnou na vedení pomluvena, že mluví sprostě! Pak přecházela od zaměstnance k zaměstnanci a každého se ptala, zda chce také přejít na druhou směnu. Samozřejmě, že každý s pohledem k zemi tvrdil, jak je na směně spokojený a jak je paní mistrová senzační. Tímto okamžikem jsem se stala černou ovcí dílny.

Někdo se mnou nemluvil vůbec, jiní na půl úst, další trousili poznámky o zhýčkané ženské. V tu dobu už řada lidí věděla, že nemám jen základní vzdělání, ale vysokoškolské.

„Ať si jde jinam, když má takovou školu. Kdo ví, proč tady je. Asi má všude problémy,“ neslo se dílnou. Do konce směny jsem si chodila pobrečet na záchod. Přežila jsem.

Když jsme skončili, řekla jsem mistrové druhé směny, že k nim od pondělí nastoupím.

„Samozřejmě, budeme rádi,“ usmála se mistrová, která už věděla, že umím dobře svou práci.

Ovšem pak jsem pozorovala, jak hovoří s naší mistrovou. Ta jí něco říkala, mistrová z nové směny jen kroutila hlavou.

„Budu to mít těžké,“ uvědomovala jsem si, když jsem odcházela v pátek z práce.

A měla jsem pravdu. Nová paní mistrová se sice chovala slušně a profesionálně, zaměstnankyně ovšem už od mých kolegyň znaly upravenou pravdu. Nejdřív se mnou moc lidí nemluvilo.  Ani na svačinu jsem s nimi nechodila. Seděla jsem na úzké lavičce před svou skříňkou a jedla z domu přichystanou svačinu, často zkrápěnou slzami. S nikým jsem se nebavila, nikoho jsem se na nic neptala. Tiše, se sklopenou hlavou, jsem vykonávala úkoly přidělené mistrovou. Musela jsem si zvykat na nový stroj, protože ten můj byl už obsazen. Nové a nové úkony, noví kolegové, mistrová. Bylo to moc těžké. Časem ale všichni pochopili, že svou práci odvádím dobře, rychle a přesně. Navíc nešířím pomluvy, nemluvím o práci. Časem svůj odstup změnili. Už jsem nebyla černou ovcí.

Nyní sedávám normálně ve svačinárně mezi ostatními, sem tam prohodím nějaké to slovo. Na jedno si však dávám pozor: Nikdy nemluvím o práci! Co kdyby někdo byl něčí známou?