Hned jsem zapadla do kolektivu, ale nemohla jsem si nevšimnout, že o vedoucím naší skupiny se ostatní děvčata moc nechtěla bavit. Vždy mě odbyla: „Počkej a uvidíš sama!“. Z počátku se mi zdálo, že Pavel sonduje, jaká vlastně jsem, zda si plním beze zbytku své povinnosti. Nepatřím mezi konfliktní jedince, svou práci jsem si hned oblíbila a vykonávala ji tak, že neměl nikdo vůči mně žádné výtky.
Párkrát vyřkl Pavel nějakou nejapnou poznámku, ale ty jsem přehlížela. Jenomže po čase vyloženě čekal, jak se zachovám, zda budu protestovat. Sledoval celý den, kolikrát jdu na toaletu, kolikrát jím nebo prohodím větu se spolupracovnicí.
Občas mě dokonce dloubnul do zad, ať už se nevybavuji a dělám! Přitom jsem se ptala na pracovní záležitosti. Rozhodla jsem se být ostražitá a nezavdávat žádnou příležitost k jeho nelibosti. Mít s ním konflikty, to bylo to poslední, co bych si fakt přála!
Pavlova vtíravá „ starost“ o to, co a jak dělám, nabírala na obrátkách.
Neodpustil si poznámky o tom, že moje místo není jisté, tak ať se pořádně snažím a nelelkuji. Zakázal nám vypít u stolu i kávu nebo čaj, přitom sám se u toho svého neustále hostí, nejenže u stolu pije, ale i svačí, dokonce si nosí z domu vařená jídla. Trpělivě jsem čekala na změnu v jeho chování, protože co se týče pracovních povinností, nedalo se mi nic vytknout. Ostatní kolegyně vidí, že se po mně „ vozí“, ale bojí se ozvat, vědí, jak je těžké získat v dnešní době práci. Já přišla na to, že i když mlčím, je zle, a když se ozvu, zase jsem drzá a nepřizpůsobivá.
Pracuji dnes a denně ve stresu, občas se mi chvějí ruce, neustále jsem v pohotovosti, co si můj spolupracovník zase vymyslí, aby mě mohl „ setřít“ před ostatními. Já se snažím přecházet i fakt, že za Pavlem chodívá několikrát za den kolegyně z jiné kanceláře, se kterou chodí, vybavují se spolu, svačí u stolu, telefonují, o intimních dotecích ani nemluvě.
Raději se tvářím, že nic nevidím, nekomentuji, dělám si svou práci. Jeden den, dva je klid a pak to začne znovu, dělej, nedělej, mlč atd., to jsou nejčastější slogany, které Pavel používá. Zkouším hledat jiné zaměstnání, ale právě toto bych nerada měnila, protože svou práci mám ráda a až na Pavla, se všemi vycházím velmi dobře.
Nechtěla jsem si na chování svého vedoucího stěžovat jeho nadřízenému, pořád si myslím, že pochopí, že se chová špatně a se šikanou přestane!
Dávám si ultimatum, pokud do měsíce jeho hlavně psychický teror nepřestane, napíši vedení písemnou stížnost na jeho nevhodné chování vůči mně. Vím, že je možné se také bránit u soudu a podat žalobu na ochranu osobnosti/ par.11 až 13 občanského zákoníku/. To by opravdu byla ta poslední možnost, kterou bych byla nucena využít, abych mu dala nepokrytě najevo, že jeho chování nebudu dále trpět ani tolerovat. Na výběr moc možností nemám, ale v zájmu zachování svého fyzického a duševního zdraví se budu muset rychle rozhodnout!
bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz