Skleněná klec

Jedno dopoledne všedního dne před dvaceti lety...

Malá dcerka se batolí kolem mne, její krásně kulaťoučká tvářička se směje. V televizi se totiž objevuje milovaný Raníček. Maková panenka tančí s motýlem Emanuelem a naše maličká princezna se s očima přilepenýma na televizní obrazovce uvelebuje na gauči. Fajn, říkám si, bude pár minut v klidu a já zatím rychle pověsím těch pár vypraných kousků na balkon.

Za chviličku už schne prádlo na šňůře a já se chystám vrátit dovnitř. Najednou se Klárka objevuje na prahu pokoje a běží k otevřeným dveřím. Další minuty prožívám jako ve zlém filmu.

Její malá ručička PRÁSK do balkonových dveří a uvolněná klika – hřích manželových domácích aktivit – se zaklapla. Venku na balkoně stála má maličkost, na druhé straně (v bytě) za sklem na mne koukala očka naší Klárky. Co teď? Co jen teď budu dělat? Klid, říkala jsem si v duchu, jen ji udržet na očích, aby někde nespadla a něco si neudělala!!! Baculatá tvářička je přilepená na skle: „Máma! Máma!“ Začínám zmatkovat. Beru, co je po ruce, a buším s tím do skleněné bariéry dveří. Čeští skláři by se nemuseli stydět. Sklo srdnatě odolává. Snažím se dál, ale pak mě napadá: „No jo, ale když okno rozbiju, střepy můžou zranit naše mrně.“ Koukám po okolních balkonech.

skleněná klec Všude klid. Je dopoledne. Pracovní den v týdnu. Lidé v práci, já ve zmiňovaném vězení…Vracím se pohledem ke dveřím, Klárka však za nimi není!!! Cítím blížící se mdloby. Křičím, volám, žadoním, aby se vrátila... Až po chvíli se objevuje naše dítko zase za dveřmi. Teď jen klid! Zachovej klid. Nesmí odejít do druhého pokoje. Nějak ji zabav, radí mé klidnější vnitřní JÁ tomu druhému, již poměrně hysterickému.

Najednou mě napadá spásná myšlenka. Kabaret! Jako dítě jsem hltala tahle vystoupení pro děti s jejich hlavními protagonisty Jituškou Molavcovou a Pepou Dvořákem. Teď se mi to hodí. Začínám básničkami, přednes prokládám písničkami. Už mě nic nového nenapadá, a tak přecházím plynule na herectví – předvádím ježibabu, Jeníčka i Mařenku, napodobuji jelena bez zlatých parohů, vařím kašičku a modlím se, aby myši nenapadlo si přijít pochutnat, a sním o tom, že mi už konečně někdo pomůže dostat se z neplánovaného vězení.

Najednou slyším neznámé zvuky. Někdo je na balkoně. Soused? Sousedka? Přestávám na moment hrát a sleduji všechny balkony v okolí. Přízemí, 1. patro, 2. patro... Třetí!!! Tam dělá cosi paní T. Prosím ji o pomoc. Vysvětluji, co se mi stalo, a zároveň diktuji číslo telefonu mé maminky. Ještě že je v důchodu, má náhradní klíče, a může nás tudíž osvobodit! Paní ochotně odbíhá vyřídit vzkaz a já zatím pokračuji v hereckých etudách.

Ten den bych sebe samu navrhla na Českého lva hned v několika kategoriích - za herectví, režii, zpěv i zvukové efekty. Tu největší možnou cenu bych ovšem dala dvěma dámám. Paní sousedce, která co nejrychleji vyřídila můj telefonický vzkaz, a naší babičce, jež mě vzápětí vysvobodila ze „skleněné klece…“

Balkonovou kliku sice manžel ten den opravil, ale mně ještě teď po letech běhá mráz po zádech, když si představím, co vše se mohlo stát, kdyby…

Lenička07 - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete