Oni se pejsci zřejmě i v pozdějším věku rádi naučí novým věcem, ale musí chtít a musí je to bavit. Neboli „škola hrou“, jak říkal A.Komenský, platí i pro hafánky.  Letos na jaře, kdy byl už téměř 8letý, jsme začali hrát novou hru. Moje problémy s kyčlí a klouby po týdnu dešťů byly tak značné, že jsem chodila po schodech pomaloučku, stylem batolete a velmi obtížně jsem se soukala na nízkou sedačku auta. Na delší procházky v borovém lesíku jsem neměla ani pomyšlení.

Na jedné straně lesa blízko nás je dlouhá souvislá řada vysokých zdí vilek a kolem vede prašná lesní cesta. Dříve jsem si tudy zcela výjimečně zkracovala cestu domů z městečka, ale pejsek jen vyběhl z auta, proběhl se, vykonal potřebu a opět naskočil a jelo se dále. A právě na jaře mne překvapil tím, že si všechno kolem očichal a běžel dále podél cesty a četl si vzkazy jiných pejsků. Občas se zastavil, otočil směrem ke mně a čekal. Tak jsem opět nastartovala a krokem jsem jela souběžně s ním, občas volajíc: „Hodný pejsek, já tě vidím.“ Už dlouho jsem tudy nejela, cesta je průjezdná, jen jeden šikmý pahrbek na levé straně a pak výmol, kde musím jet velmi opatrně. Pak je konec lesíka, před velkou vodní nádrží jsem odbočila na cestu a tam jsme se spolu potkali, když on si poslední úsek zkrátil přes malé kopečky. Kolem té vodní nádrže jsme v posledních letech taky chodili zajímavým způsobem. Já nahoře těsně kolem drátěného plotu po tvrdém, kamínky vysypaném chodníku s tréningovými holemi a pejsek si navykl seběhnout neschůdnou cestičkou dolů a běžel dále asi 20 metrů pode mnou nerovným terénem. Občas se podíval nahoru, já na něho zavolala: „Já tě vidím,“ on zaštěkal a pak jsme se sešli a poslední kousek cesty jsme šli společně. To se mu taky velmi líbilo a dokázal i z opačné strany procházku takhle absolvovat.

Letos na jaře bych to neušla ani za nic, ta nová hra byla pro mne velmi výhodná a jemu se to moc líbí. Pak ještě jedu po silnici pomaličku asi 400 metrů, pejsek běží nejprve po chodníku, kolem vilek zrychlí a štěká na pejsky za trojími vraty, oni zuřivě odpovídají. To si nikdy nenechá ujít.  A už je odbočka přes kopečky, kam lidé chodí s pejsky na procházku a on si vlastně zkrátí cestu k domovu. Já musím jet kousek dále, odbočit vlevo a na první příčné cestě zůstanu stát a vyhlížím chlupáčka. Auto tudy projede tak jednou za půl dne, ale jistota je jistota. Stačilo by zavolat: „Stůj,“ a on by poslechl. On se při přebíhání cesty podívá směrem ke mně, zda jsem mu neujela a běží dál přes další vyvýšeniny, které vznikly navezením zeminy z výkopů při stavbě okolních domů a jsou už částečně zatravněny. U druhé příčné ulice taky čekám, až se objeví, hned vedle chodníku vlevo je nízká zděná trafostanice, za ní jsem poněkud schovaná a potichoučku vyjíždím. To je náš rituál - on čeká asi 20 m ode mne za křovím a když slyší moje: „Baf, baf, baf,“ rozběhne se rychle šikmo doleva k domovu. Já ještě po odbočení do naší ulice volám z okénka: „A kdo tam bude první???“ Protože jedu pomalounku, aby mohl vyhrát, než zaparkuji, vystoupím a dojdu těch pár metrů k domu - kluk už na mne spokojeně čeká pod schody a mi se zdá, že se šibalsky usmívá. Teď už mi je lépe, chodíme i na procházky, ale při každém příjezdu domů odkudkoliv, si zahrajeme tuto hru a oba jsme spokojeni. Já už s ním večer ven nemusím a on je vyběhaný.