Všechno začalo v druhém ročníku, když jsem studovala průmyslovou školu s dost nevalnými studijními výsledky. Přitom hloupá jsem nebyla a nejsem, opravdu ne. Jenom vše ostatní bylo přednější před učením. Vždyť mi bylo přece šestnáct! A kdo by v tomto věku myslel na budoucnost. Člověk žil přítomností. Byl rád, když mohl vypadnout z baráku.

Konec školního roku se kvapem blížil a já to neustála ve dvou předmětech a vyučující mi chtěli dát z těchto předmětů nedostatečnou. Snažila jsem se je přesvědčit, aby mě ještě vyzkoušeli, ale na to se netvářili příliš přívětivě. Neměla jsem z toho zrovna nejlepší náladu, ale někde uvnitř jsem se přesvědčovala, že to nějak dopadne. Takhle mě utěšovala i spolužačka Pavla, která byla i mou dobrou kamarádkou. Byl to trochu černý humor: „Hele, ono to nějak dopadne. Když ne dobře, špatně určitě.“

V tom teda měla pravdu. Dopadlo to špatně.

Měli jsme zrovna třídnickou hodinu. Učitelka seděla za stolem, chvílemi něco psala, chvílemi nás pozorovala, jestli neděláme moc velkou neplechu. Bavili jsme se mezi sebou. Jen tak jsme klábosili o všem a o ničem. Najednou se od stolu ozvalo: „Terezo, pojďte sem!“ Vyštrachala jsem se z poslední lavice. Místo vedle mě bylo prázdné. Pavla mi dodat odvahy nemohla, protože asi před čtvrt hodinou odešla na vrátnici. Měla tam návštěvu. Samozřejmě pánskou. A nějak se jí to na té vrátnici protáhlo, holce. Šourala jsem se pomalu a neochotně k tabuli za učitelkou. Nevěděla jsem, co mě čeká, ale měla jsem tušení, že to nic dobrého nebude. A taky nebylo. Dokonce to předčilo mé očekávání: „Terezo,“ oslovila mě třídní učitelka, „máte na vysvědčení dvě nedostatečné, to asi víte. A škola vám neumožnila opakovat ročník.“

Tohle jsem opravdu nečekala! Stála jsem tam jak opařená, hrdlo se mi sevřelo, nebyla jsem schopna jediného slova. Jen jsem tam stála a dívala se nevěřícíma očima na učitelku, jako bych doufala, že jsem špatně slyšela, že to není pravda, že jsem se asi přeslechla. Chtěla jsem se zeptat: Proč? Ale nedokázala ze sebe vypravit ani hlásek. Nevzmohla jsem se na jediné slůvko odporu, či slovního údivu. Ze třídy si přitom těchto slov nikdo nevšiml. A učitelka jen sklopila zrak ke svým lejstrům a řekla: „Můžete si sednout.“

Tak to bylo jediné, co mi dovolili.

Otočila jsem se a šla zpátky. Oči se mi zalily slzami, přičemž jsem nedošla ani do zadních lavic, ale sedla si, kde bylo místo. Položila jsem si hlavu na ruce, které jsem měla na lavici. Nic jsem nevnímala. Snažila jsem se najít nějakou odpověď na otázky, které se mi začínaly honit hlavou: „Co teď? Co budu dělat? Proč mi nepovolili reparát? Proč nemohu opakovat ročník?“

Ale tyhle otázky nebyly nejhorší. Daleko horší bylo, jak to vysvětlím doma. Co jim řeknu? Otec mě asi přizabije. Jak mu to řeknu? Má cenu vůbec chodit domů?

Ani nevím, co se ve třídě dělo dál, ale hodina skončila. Z mých úvah mě probrala až Pavla, která mnou musela několikrát zacloumat: „Terezo! Slyšíš? No tak, co se stalo?“ Podívala jsem se na ni s ubrečenýma očima. „Nic,“ řekla jsem docela klidně. „Jenom mě vyrazili ze školy.“ Pavlu to zaskočilo. „Co budeš dělat?“ „Nemám zdání.“ „Hele, zkus se proti tomu odvolat. Třeba to vyjde,“ zkoušela mě utěšovat Pavla. Pokrčila jsem rameny a dodala: „Víš, na tom teď tolik nezáleží. Já se hlavně bojím, co bude doma. Znáš otce. Nevím, jak to přijme a jestli mě nepřizabije.“ Na to Pavla nic neřekla. Asi si to dovedla představit, věděla, že je přísný a že to nemám jednoduché. Během našeho rozhovoru jsme odešly ze školy a chvíli jsme šly mlčky. „Pavlo,“ řekla jsem tiše, „já se odvolávat nebudu.“ „Co blbneš?“ vyděsila se Pavla. „Na téhle škole mě už nikdo neuvidí. Ale maturitu chci udělat, třeba na jiné škole.“

Ještě chvíli se mě snažila přesvědčit, že je blbost se neodvolávat, ale pak jsme začaly spekulovat, na kterou jinou školu bych mohla jít, když už je dávno po přijímačkách, kde by mě týden před prázdninami mohli ještě přijmout. Přestože se na rodinnou školu dívali všichni jako na školu pro „blbce“, shodly jsme se v tom, že v mé situaci to bude asi nejschůdnější varianta.

Rodiče seděli mlčky v obýváku. Nečekala jsem, že po mém příchodu tady budou oba dva. Postavila jsem se k oknu a spustila jsem: „ Musím vám něco říct.“ Otec na mě vrhl rychlý, pozorný pohled. „Dostala jsem na vysvědčení dvě pětky,“ pokračovala jsem s rukama zaťatýma v pěst a snažila jsem se nerozbrečet. „A škola mi nepovolila ani reparát, ani opakování ročníku.“ „Cože?“ zeptal se otec, jako by nerozuměl. Máma mlčela a do otcova rozhovoru se mnou se nikdy se nepletla. „Dostala jsem vyhazov,“ opakovala jsem se slzami na krajíčku, ale stále jsem se ještě držela. „Jak si to přestavuješ?“ zavrčel otec. „Půjdu jinam,“ špitla jsem možné řešení, „třeba na rodinku.“ „A to si myslíš, že tě budeme živit další čtyři roky?“ vykřikl už nepříčetný otec. Mlčela jsem. „No tak co?“ zařval znovu. Stále jsem mlčela. „Sbal se a vypadni z baráku!“ zařval a rukou mi ukázal ke dveřím. Mlčky jsem odešla do dětského pokoje. Slzy jsem měla na krajíčku a snažila jsem se sundat jeden z kufrů na skříni. Byl to ten, co se mnou jezdil na tábory. Modrý, odřený od podlážek stanů, ale můj. Aspoň to jsem si myslela. „Co tam děláš?“ ozval se za mnou otcův vzteklý hlas.

„Beru si věci,“ snažila jsem mu odpovědět co nejklidněji. „Vyhodil jsi mě přece.“ A vtom přiletěla první rána. Pak další. A další. Přikryla jsem si rukama obličej a choulila se u skříně. Mezi ranami jsem slyšela, jak na mě křičí: „Koukej dát ten kufr zpátky! Stejně ti tu nic nepatří, tak nevím, co bys tu chtěla balit. A jestli chceš odejít, tak se seber a zmiz, ale z tohohle domu si nic odnášet nebudeš!“ A tloukl mě dál. V jeden okamžik jsem zaznamenala i přítomnost matky a jak mu klidným hlasem říká: „Přestaň, vždyť ji zabiješ.“ Odešel. Seděla jsem v rohu mezi stěnou a skříní a vzlykala. Já byla rozhodnutá odejít. I dokonce některé věci tady opravdu byly moje, protože jsem si je pořídila za peníze z brigád. Ale kam jít? A co bych dělala? Otec mě vyrušil z mých úvah, přišel dokonce až za mnou  oznámit mi verdikt. Byl klidný až příliš: „Terezo, od teďka si dělej, co chceš. Od této chvíle mě nezajímáš. Až ti bude osmnáct, vypadneš z baráku. Ale do té doby budeš bydlet s námi.“

Tak. Dveře se zavřely a já se znovu rozplakala. Proč? Zajímala jsem ho někdy? Co výprasků jsem od něj dostala, a to jsem byla docela hodné dítě. A slovíčko chvály jsem od něj neslyšela snad nikdy. Vyloučení z průmyslové školy bylo začátkem mé cesty k dospívání. Nebyla lehká, spíš – jak se říká – trnitá. Všechno jsem si musela zařídit sama, včetně přijetí na rodinnou školu. Shánění věcí, dokladů…A máma? Nevím. Jako by ani neexistovala. Teď vím, že měla své starosti. Táta měl jinou…

Otec se mnou skoro nemluvil. Patřila jsem k nejlepším studentkám v ročníku, ale když doma přišla řeč na školu, otec jen zamumlal, že je to knedlíkárna. No a nakonec odešel. Naši se rozvedli. Otce téměř nevídám. Jako bych ani nebyla jeho dítě … A víte, co je na tom nejhorší? Že se mi chybí. Maturitu mám za sebou a žiju si svůj vlastní život. Přede mnou je celý svět otevřený a přece…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10