Tento příběh se stal už loni, na konci roku 2020. V zaměstnání bylo, tak jako každý rok, hodně nemocných, dovolenkujících se a jedna z kolegyň nastupovala na mateřskou dovolenou. Nyní byl ale úbytek zaměstnanců vyšší z důvodu pandemie covidu, která nabírala na síle a ošetřování dětí, kterým zavřeli školy. Zkrátka a dobře, kalamitní stav.

Proto se náš ředitel rozhodl, že přijme několik zaměstnanců na zástup těch, co v zaměstnání nemohli být. Šlo celkem o čtyři krátkodobá místa za nemocné a paní na dovolené a jedno dlouhodobé za mateřskou dovolenou.

Zájemců nebylo málo. Hodně lidí totiž přišlo na konci roku o pracovní místo a usilovně hledali nové uplatnění. Samozřejmě, že největší zájem byl právě o místo za mateřskou dovolenou. To už ale vedení slíbilo po známosti Monice. Nevím přesně, čí to byla známá, ta jediná se ale nemusela zúčastnit pohovoru u pana ředitele. Smlouva jí byla vystavena s termínem „minimálně dva roky“, zatímco s ostatními, kteří se účastnili výběrového řízení, kde je pan ředitel důkladně prověřil ze znalostí i neznalostí, byla vystavena smlouvou v řádu měsíců. Lepší ale nějaká smlouva, než žádná.

Na naše oddělení nastoupila již zmíněná Monika (bez pohovoru, ale zato s doporučením někoho vlivného) a Jana. Tři ostatní krátkodobé zaměstnankyně byly přiděleny ostatním oddělením.

Asi nikdo z nás si nemohl nevšimnout, že Jana se od začátku snažila. Pečlivě si zapisovala, dělala si poznámky a ptala se na to, čemu nerozuměla. Monika vypadala, že všechno zná a na našem úřadě už pracovala. Byla stále vysmátá, s každým se dávala do řeči, a, po pravdě, nás samotné od práce zdržovala.

Monika se na nic neptala, sešit, který měla Jana popsaný po pár dnech docházky do zaměstnání poznámkami, snad ani neměla. Hned druhý den začala Monika na pracovišti kšeftovat. Začala nám nabízet své výrobky, protože ona, šikovná a zručná, zvládala mimo zaměstnání po večerech vázat vánoční věnce, vazby, vyrábět adventní svícny a péct cukroví, které prodávala. Zdobila také perníčky. A tak se několikrát denně mihla po chodbě za zády naší vedoucí, která neměla o obchodní činnosti své svěřenkyně pramalé vědomí, s objemnou cestovní kabelou, aby po kancelářích našeho i ostatních oddělení nabízela v pracovní době své rukodělné práce a pečivo.

Mnoho z nás si koupilo, ostatní si alespoň výrobky prohlédli a pochválili. Nemohla jsem pochopit, jak Monika, která u nás byla krátce, zvládá zároveň práci i kšeftování. Vždyť si každý z nás prošel náročným zaškolováním a každému trvalo nějakou dobu, než se zapracoval a odváděl práci tak, aby s ní byl spokojen on i vedení. Zatímco snaživá Jana lítala po oddělení s papíry, třídila, zakládala, vypisovala a měla stále plné ruce práce, Moniku jsem vždy zahlédla buď s taškou ke kšeftování, nebo s mobilem v ruce. „Kdy stíhá pracovat?“, honilo se mi hlavou. To nebylo ale mou starostí. Vedoucí jí nic neřekla a já nevěděla, kdo se za Moniku přimluvil, aby nastoupila k nám do zaměstnání, a ještě měla jistotu dlouhodobé práce.

„Tady odtud už neodejdu,“ hlásala Monika každou chvilku. Ona si totiž byla jistá tím, že u nás už zůstane. A tak zatímco my ostatní navzdory mnohaletým zkušenostem a jistému grifu, který jsme za ta léta pochytili, nevěděli, kam dřív skočit, Monika měla na tváři spokojený úsměv, a když netelefonovala nebo nekšeftařila, což bylo opravdu zřídkakdy, popíjela kafíčko a šťourala se párátkem mezi zuby.

„Dnes jdu na večírek,“ pronesla jednoho dne Monika lakonicky. Byl pátek. Byl ale nouzový stav a  žádný večírek se nikde nemohl konat. A tak nás zajímaly podrobnosti.

„No, s partou známých jsme si zamluvili chatu na celý víkend.“

„Jakou chatu? Všechny hotely, ubytovací zařízení a večírky obecně musí být zavřené. A hospody a restaurace taky!“ To jsem jí vmetla do tváře. Už se mi skutečně nelíbilo, že Jana, která je u nás jen na chvíli, se skutečně snaží, honí se a chce se vše naučit, často zůstává v práci i na přesčasy, a rozmazlená Monika, která je u nás z přimluvení se kdovíkoho a domů odchází jako první, často i hodinu před skončením pracovní doby, se nám vyloženě vysmívá. To její párátko bych jí nejraději strčila hluboko do krku. Vždyť my, co jsme zaměstnáni roky u stejného zaměstnavatele, také pomalu nestíhali. Na konci roku to patří k tradici, že se vše ukončuje, uzavírá, dělají se různé kontroly a člověk má víc práce, než by si přál.

„Kdo umí, ten umí. Kšeft je kšeft. Kdo si chce vydělat, musí riskovat,“ odpověděla Monika.

Byla to vlastně má vrstevnice, měla bych ji mít ráda. Ale neměla jsem. Vedoucí se na ni tvářila, jako by byla anděl spadlý z nebe. Přitom to podle mě byla líná ženská, která si neváží práce a dovolí si po pár okamžicích víc, než bych si dovolila já po letech. Mávla jsem rukou. Ať si jde na večírek. I kdyby se v pondělí nevrátila zpět do práce, mně chybět nebude.

Jenže Monika přišla. Pár dní ještě chodila, pokašlávala a básnila o tom, jak si na večírku někde na horách báječně užila. „Kašleš jak tuberák, nemáš náhodou covid?“ zeptala se jednou Moniky Danka, která s ní sdílela kancelář.

„Byla tam zima,“ špitla Monika. Týden chodila, kšeftovala se svými výtvory a kašlala víc a víc. „Nějak mě bolí hlava,“ začala si stěžovat koncem dalšího týdne. To už kašlala půlka oddělení. Monika po dalším víkendu nepřišla do práce. Byla covid pozitivní.

Vedoucí zavolala, že „pár“ věcí, které nestihla udělat, má v zásuvce svého pracovního stolu a nastupuje na nemocenskou. Všichni jsme byli udiveni, tedy, někteří včetně mě zase tak moc ne, když jsme zjistili, že ony „některé“ nedodělky jsou vlastně všechny. Monika si vesele chodila o zaměstnání kšeftovat, práce se ani nedotkla, velkorysý plat jí šel a…

A nakonec nás všechny nakazila covidem. Na našem oddělení jsme zůstaly jen dvě negativní, protože jsme nemoc již prodělaly. Obdobné to bylo i na ostatních odděleních. Jak tak Monika chodila se svými perníčky, cukrovím, svícny, věnečky a dalším sortimentem po celé budově, roznášela nemoc vesele po všech odděleních. A ne každý měl hladký průběh nemoci. Několik kolegů se dosud do práce nevrátilo, dva skončili dokonce v nemocnici, jeden z nich v umělém spánku. Ona totiž právě Monika patřila k těm, co roušku nenosili vůbec, nebo jen napůl žerdi.

Monika nakonec u nás v zaměstnání nezůstala, a nepomohla jí ani přímluva někoho vlivného, kdo ji k nám dostal. Zjistili jsme totiž hned v úvodu letošního roku, že to málo, čeho se Monika přece jenom za své působení dotkla, bylo uděláno ledabyle a vykazovalo spoustu chyb. Začaly se vršit reklamace a práce bylo v lednu víc, než kdykoli jindy na začátku roku. Byl potřeba pár šikovných rukou navíc. Tím párem se staly ruce Jany. Skromné, šikovné a skromné. Jany, která se nestyděla zeptat, když něco nevěděla, a odváděla svou práci až do konce.

„Myslím, holka, že ty tady u nás už zůstaneš,“ řekla jsem jí nedávno. „No, uvidíme. Víte přece, jak dopadla Monika,“ špitla skromně.

Jenže Monika byla úplně jiný level, to už víme my všichni, včetně vedoucí.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10