Skutečné příběhy teroru přináší Prima ZOOM

Teroristé útočí na Prima ZOOM:

Od 14. 7. 23.20 Příběhy teroru

Příběhy teroru (6 dílů, středa po 23. hodině a reprízy v sobotu ve 14.30)

V roce 1922 dala OSN Britům mandát, aby vytvořili židovskou národní domovinu v Palestině. Záhy se ukázalo, že ochránit práva Židů a Arabů je nemožné. Docházelo mezi nimi k násilným střetům a napětí rostlo. Britové museli stále častěji zasahovat. Tlak ještě zesílil, když do Izraele prchal velký počet Židů z Evropy po 2. světové válce, ale Britové je odmítali vpustit. To rozzuřilo podzemní sionistickou skupinu Irgun, založenou Rusem Vladimírem Žabotinským, který věřil, že masová imigrace Židů do Palestiny je jediná cesta k ustavení svobodného židovského státu. Byl také přesvědčený, že k tomu bude zapotřebí ozbrojený odpor, a uchýlil se k vyzkoušené a osvědčené taktice teroru.

Ben Gurion, pozdější izraelský premiér, byl hodně mladý, když se přidal k Irgunu. V roce 1937 ho poslali do Evropy, aby řídil ilegální stěhování Židů do Palestiny. Hotel Král David byl základnou britského velení v Jeruzalémě. Celé páté patro zabrala armáda a na administrativní práce si najímali místní personál. Hnutí odporu v čele s Menachemem Beginem se v roce 1946 rozhodlo pro takzvanou Operaci Malončik, při které však neměly být žádné civilní oběti. Převlečeni za Araby přinesli do hotelu konve s mlékem, ve kterých byly ukryty výbušniny. Dvě členky teroristické skupiny měly předem varovat britské úřady, ale zpráva se do hotelu dostala později, než se plánovalo. Zbývalo 15 minut na vyklizení hotelu, ale Britové nic neudělali. Teroristy prozradil hluk, a když odcházeli, byli odhaleni, jeden z atentátníků zemřel, ale ostatním se podařilo prostřílet ven a utéct. Konví si nikdo nevšímal.

Jižní křídlo bylo kompletně zničené. Jeden z největších teroristických útoků všech dob s největším počtem mrtvých a raněných byl namířen proti britským okupantům a arabským teroristům. V květnu roku 1947, rok po útoku na hotel Král David, oznámili Britové, že stáhnou svoji armádu a předají zodpovědnost za Palestinu OSN. Cesta k židovskému státu byla volná. Ben Gurion se vrátil do Palestiny v předvečer vyhlášení nezávislého státu Izrael a 14. 5.1948 vyhlásil stát Izrael a stal se prvním premiérem tohoto státu. Nikdo se nikdy neomluvil pozůstalým obětí z hotelu Král David. Podle pozůstalých stačilo 15 minut navíc a civilisté by mohli žít.

Menachem Begin nikdy nepřiznal chybu a vždy zdůrazňoval, že se nikdy neuchylovali k teroru a obětem na civilistech. Izrael dodnes nemá ústavu, ale přijal takzvaný státní zákon, který v podstatě říká, že Izrael je výlučně židovský stát. A vyjadřuje všechno, co považoval Ben Gurion na státu Izrael za špatné. Nebojovali tak dlouho jen za židovský národní stát, měl vzniknout izraelský stát s izraelským národem, ale i s obnoveným smyslem identity.

Alžírsko v roce 1956 je zvláštní departmentem Francie, a to již 130 let. Alžířané jsou vykořisťováni a utlačováni. Nespokojenost obyvatel neustále roste. Odmítají frivolní život francouzských usedlíků. Alžířané žádají nezávislost a francouzská vláda jim oplácí násilím. Ale i Alžířané se uchylují k násilí. Jednadvacetiletá studentka Zohra Drifová uložila bombu do mléčného baru. Tento útok v srdci francouzské čtvrti Alžíru se stal symbolem alžírského boje o nezávislost. Ani dnes Zohra Drifová nelituje toho, že zabila tři nevinné lidi a spoustu jich těžce zranila. Podle ní bylo centrum této čtvrti symbolem francouzské nespravedlnosti, nadutosti a drancování. Mléčný bar si zvolila sama Drifová.

Na ulici hlídkovala armáda, ale Zohra, mladá a hezká, se díky tomu vyhnula prohlídce. Zvolila si barovou stoličku, na kterou se usadila v širokých šatech, aby ji zakryla. Bombu si dala mezi nohy a pak ji strčila pod skleněný pult. Mléčný bar byl vlastně evropské místo. Velmi oblíbené, bylo tam vždy plno. Nejen dospělí, ale byly tam i děti. Arabové do toho baru nechodili. Podle Drifové to byla válka a ona dodržela všechna pravidla konvenční války. Měla však jen omezené prostředky k boji za dosažení politických cílů, které si stanovili. Reakce Francie byla rychlá. Do Alžírska dorazily stovky dalších vojáků, pouliční střety byly stále krvavější, napětí eskalovalo a vedlo k opravdové válce, a to včetně zabíjení, mučení zatčených, znásilňování žen a vypalování vesnic napalmem.

Zohra Drifová vstoupila do Fronty národního osvobození, která prováděla útoky na francouzské vojáky, na osadníky a na Alžířany, kteří byli na straně Francouzů. Počty krutostí však na francouzské straně značně převažovaly. V roce 1960 navštívil kolonii francouzský prezident Charles de Gaulle. Čelil zuřivému konfliktu, situace byla beznadějná. Stále více kolonií získávalo nezávislost a Francouzi nemohli dále vládnout Alžírsku. Prezident tak zvolil radikální řešení a setkal se s vůdci alžírského odporu. Během schůzky poprvé promluvil o alžírské nezávislosti. Francouzští usedlíci a vojáci se cítili zrazení a podvedení. Někteří se přidali k tajné armádě OAS. Prováděli bombové útoky a vraždili, aby si udrželi moc. Cokoli, jen aby zabránili Alžírsku získat nezávislost. Dokonce se neúspěšně pokusili i o atentát na Charlese de Gaulla.

Alžírsko získalo nezávislost, a zatímco Alžířané oslavovali v ulicích, francouzští usedlíci a vojáci hromadně prchali ze země. Dodnes to ve všech zúčastněných na všech stranách vyvolává silné emoce. Postupně do Francie emigrovaly stovky tisíc Alžířanů, kteří jsou trnem v oku extrémně pravicovým organizacím. Starý francouzský nacionalismus se vrací v organizacích, které bojují za čistotu francouzského národa a zasazují se o zpětnou migraci. Panuje názor, že spousta lidí s mimoevropským původem s francouzským pasem hluboce nenávidí Francii, bělochy a všechny, kteří tvoří Evropu. Jsou však i tací, kteří se domnívají, že by se Francie měla Alžírsku omluvit, a to se jim díky prezidentovi Macronovi po 56 letech od války podařilo.

V roce 1954 se v Egyptě ujímá moci plukovník Násir a postavil se Západu v této části světa. Jednal rychle. Zabral Suezský průplav ke zděšení Francie a Velké Británie, které se obávají, že je to strategicky, a především ekonomicky oslabí. Vůdcové okolních států se nechali zlákat Arabským jarem, které zahájil právě Násir. A vyzývá Palestince, aby vytvořili Organizaci pro osvobození Palestiny, OOP. Organizace prohlašuje, že pro vznik svobodného palestinského státu je nutný ozbrojený konflikt. Stejně jako Násir, i OOP jedná rychle, ale tuto válku s židovským státem prohrává. V roce 1966 získalo Německo možnost uspořádal v roce 1972 letní olympijské hry v Mnichově. Měly nechat zapomenout na nešťastnou Hitlerovu olympiádu a ukázat světu, že Západní Německo je opět na mezinárodní scéně.

Bezpečnost v olympijské vesnici byla uvolněná a sportovci zde sídlící přicházeli a odcházeli bez toho, aby je někdo kontroloval. Strážci z řad policie byli neozbrojení. Vedoucí izraelské olympijské delegace již před zahájením her upozorňoval německé i izraelské úřady na nedostatky v ochraně sportovců. Nebyla mu však věnována pozornost. Německé úřady odmítaly povolit izraelské výpravě vlastní ozbrojenou ochranu, ačkoli ji měly např. výpravy NDR či Egypta. A to se stalo osudným. Ve 4:30 místního času překonala s pomocí nic netušících amerických sportovců skupina teroristů vyzbrojených útočnými puškami AK-47 a ručními granáty plot olympijské vesnice. S pomocí ukradených klíčů vnikli do dvou apartmánů, obývaných izraelským olympijským týmem. Několika sportovcům se podařilo utéct, dva byli zabiti. V 05:10 předali únosci seznam svých požadavků.

Za propuštění devíti rukojmí požadovali propuštění 234 palestinských a arabských vězňů zadržovaných v Izraeli. Olympiáda pokračovala, ale teprve na nátlak veřejnosti byly hry přerušeny, 12 hodin po zabití prvního sportovce. Izrael požadavky teroristů odmítl splnit. Nakonec vyjednavači odsouhlasili záměr Palestinců i s rukojmími odletět letadlem Lufthansy do Egypta. Na letišti byli rovněž připraveni policisté z protiteroristického komanda, jejichž úkolem bylo zneškodnit Palestince a zachránit rukojmí. Během zásahu proti teroristům došlo ke zvratu. Palestinci čelící přesile nejprve granáty vyhodili do povětří jeden z vrtulníků se čtyřmi rukojmími. Následně v druhém vrtulníku postříleli zbývající vězněné sportovce. Druhý den olympijské hry pokračovaly. Izraelská premiérka nařídila šéfovi Mosadu, aby dopadli ty, kteří se na vraždách sportovců podíleli, a zabili je jednoho po druhém.

Itálie vyšla z 2. světové války jako rozdělený a zlomený stát. Jako spojence nacistického Německa ji porazily spojenecké armády. Mussoliniho popravili italští komunisté, ale ani konec války neukončil nepřátelství mezi fašisty a komunisty. Právě naopak. Fašisté nadále zastávali pozice v nejvyšších politických patrech a bezpečnostních složkách. A komunistická strana byla desítky let jednou z nejsilnějších politických stran v zemi. Extrémní levice a pravičáci si šli navzájem po krku. Následoval neutuchající déšť kulek, takzvaná olověná léta. Pravicová a levicová komanda smrti proti sobě vedla válku.

Prováděli atentáty na politiky, soudce a novináře. Na ulicích zavládl teror, který si vyžádal životy stovek nevinných civilistů. V sobotu ráno 2. 8.1980 došlo k ohromnému výbuchu na vlakovém nádraží v Boloni, při kterém zahynulo 85 lidí a 200 bylo zraněno. Nejdřív se mělo za to, že vybuchl plynový kotel. Dokud se nenašly fragmenty výbušnin. V tu chvíli bylo jasné, že šlo o atentát, ale nikdo se k němu nehlásil. Rozběhlo se rozsáhlé vyšetřování a stopy vedly k NAR, neofašistické organizaci, která měla na nádraží umístit kufr s výbušninami. 28 členů NAR bylo zatčeno a po roce je všechny propustili pro nedostatek důkazů. Lidé každý rok protestovali, ale až o sedm let později začal soudní proces.

V červenci roku 1988 byli čtyři členové NAR odsouzeni k doživotnímu trestu. Šlo o Valeria Fioravantiho, jeho ženu Francescu Mambrovou, Massimiliana Fachiniho a Sergia Picciafuoca. Fioravanti a Mambrová s takovým trestem nepočítali. Byli v klidu a měli jistotu, že jejich ochránci dokážou to, aby nebyli vůbec odsouzeni. Stát tehdy vedli lidé s velkým vlivem, kteří měli moc mařit soudní jednání. Na konci 80. let odhalilo pokračující vyšetřování, že za atentátem toho možná bylo více než jen pravicový extremismus. Existuje důkaz, že členové bezpečnostních služeb falšovali stopy, aby uvedli v omyl vyšetřovatele a soudce. Vyšetřující soudce Casson objevil důkaz, že bezpečnostní služby spolupracují s extrémně pravicovými silami. A jaký byl motiv? Když při teroristických útocích umírají nevinní lidé, veřejnost se cítí nejistá a volí ve volbách autoritářské strany. V roce 1956 začala italská tajná služba spolupracovat se CIA. Dostala jméno Gladio a byla založena pro boj proti komunismu.

Muži byli velmi dobře vycvičeni a většinu výzbroje dodávali Američané. Dva ze členů organizace dali do vlaku do Milána stejný typ výbušniny, která zabíjela v Boloni, aby svedli soudce ze stopy. Tito dva tajní agenti byli odsouzeni za maření vyšetřování. Mambrová a Fioravanti dostali deset doživotních trestů, ale po dvaceti letech byli propuštěni, stejně jako většina teroristů z olověných let. Nikdy se nezjistí pravda a pro příbuzné obětí je to nepřijatelné. Stále se scházejí a podnikají kroky k tomu, aby zjistili, proč vybuchla bomba na nádraží a zda za to nese odpovědnost stát. V roce 2018, skoro 30 let po útoku, začalo nové forenzní vyšetřování ohledně původu výbušnin.

V roce 1954 se v Egyptě ujímá moci plukovník Násir. Sesazený král Farúk uprchl do Monaka. Násir se stává prezidentem a neustále provokuje Západ, což vrcholí zestátněním Suezského průplavu. Přehlížel přání ultrapravicového náboženského Muslimského bratrstva. Sajjid Qutb, ideolog a vůdce, volal po likvidaci všech rouhačů. Muslimů i nemuslimů. Násir se cítil ohrožený a dal Qutba uvěznit a v roce 1966 popravit. Vůdce Al-Káidy Usáma bin Ládin se v Saúdské Arábii setkal s jeho bratrem a nechal se inspirovat. Bin Ládin rozpoutal svatou válku proti přítomnosti Spojených států v arabském světě. Al-Káida zaútočila na americké cíle v Rijádu, Nairobi a v Dar es Salaamu. 12. října 2000 byl spáchán sebevražedný útok na americký torpédoborec USS Cole. Zabito bylo 17 námořníků a dalších 39 bylo zraněno. Rozběhla se rozsáhlá operace, která měla zabránit předpokládanému útoku na americké půdě.

Vyhlídka na možný útok v Americe vytvářela enormní tlak a slib příbuzným obětí, že spravedlnost zvítězí. Důkazy, kterých bylo 80 % z doslechu, získala FBI přímo v Jemenu. A spokojili se s tím. John O´Neill, který společně s Ali Soufanem sledoval Al-Káidu, odešel z osobních důvodů z FBI a v září 2001 se stal šéfem bezpečnosti ve Světovém obchodním centru v New Yorku, kde 11. září 2001 zemřel. Ali Soufan na druhý den dostal obálku se zadržovanými informacemi a došlo mu, že útoku na Světové obchodní centrum šlo zabránit a pomohlo by také zadržet osoby zodpovědné za vraždu sedmnácti námořníků.

Dva roky po útoku na USS Cole dopadla CIA Abd al-Rahim al-Nashiriho. Čtyři roky byl zadržovaný na utajovaných základnách, známých jako černé díry. V roce 2008 stanul před vojenským tribunálem v zálivu Guantánamo. Použili na něj takzvané rozšířené výslechové postupy, aby začal spolupracovat. Nashiri z toho trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Celý systém výkonu tamní spravedlnosti má jediný cíl, a to vyhnout se vládě práva. Nikdo, kdo se dostane do Guantánama, se na svobodu nedostane. Bez ohledu na výsledek vojenského tribunálu. Dalo by se to vnímat také tak, že ani Nashiri, ale ani příbuzní obětí se nedočkají spravedlivého soudu.

V dubnu 2011 zahájila na odlehlém místě v Norsku činnost Breivikova geofarma, kterou vlastnil Anders Breivik. Na papíře se na farmě pěstovaly melouny, mrkev a řepa. Ve skutečnosti to byla zástěrka pro výrobu výbušnin z hnojiv a chemikálií. Nikdo netušil, že Breivik představuje hrozbu, nikdo neviděl nic podezřelého. Norsko nemělo důvod bát se terorismu. Země má nejvyšší životní úroveň na světě a extrémně nízkou míru zločinnosti. Od 2. světové války je hlavní vládnoucí stranou v zemi Sociálně demokratická strana práce. Prosazuje otevřenou společnost a k imigraci má liberální postoj. Pro Breivika to bylo nepřijatelné. Považoval se za rytíře bojujícího proti islámu a politickým stranám, podporujícím multikulturní společnost. 22. 7. 2011 byl klidný den uprostřed prázdnin. Pak se ozvala rána.

K explozi došlo okolo 15:30 odpoledne norského času. Výbuch výbušnin v dodávce zabil osm lidí a několik desítek zranil. Nálož byla umístěna v dodávce a vybuchla poblíž úřadu vlády. Tlaková vlna poškodila i řadu okolních budov. Asi dvě hodiny po explozi došlo ke střelbě na letním táboře Svazu dělnické mládeže na ostrově Utoya. Obětí útoku se stalo 69 lidí ve věku od 14 do 51 let, z toho 66 zastřelených na místě, dva zemřeli při pokusu o útěk před útočníkem, poslední zemřel na následky zranění. Na táboře bylo 600 lidí, převážně ve věku 14–18 let. Vrah připlul přívozem v uniformě policisty a řekl převozníkovi, že přijel hlídat ostrov a chvilku poté, co dorazil na ostrov, začal střílet. Krátce po asi hodinovém řádění byl zadržen a obviněn z obou útoků a identifikován jako Anders Breivik. Před útokem napsal jakýsi manifest nazvaný 2083 Evropská deklarace nezávislosti. Breivik nechtěl být prohlášen za nepříčetného, chtěl to udělat, a chtěl tím přitáhnout pozornost a dát najevo své politické názory.

Politické názory šílence nikoho nezajímají. V dubnu 2012 začal soud. Po sundání pout udělal nacistické gesto a pravou rukou hajloval. Breivik byl obviněn z vraždy 77 lidí. Breivik se k činům přiznal, ale odmítl vinu. Prý jednal v sebeobraně. Maximální výše trestu v norském soudním systému je 21 let. Je to založeno na tom, že i odsouzený člověk se může znovu integrovat, a proto je v Norsku nízké procento recidivistů. Z právní perspektivy je Breivik duševně zdravý, věděl, co dělá, útoky plánoval. Prokuratura se snažila ho prohlásit za nepříčetného, a tak ho doživotně zavřít alespoň na psychiatrii, ale když Breivik prohlásil, že neuznává legitimitu soudu, a proto se proti rozsudku neodvolá, neodvolala se ani prokuratura. V rozsudku bylo napsáno, že až si odpyká svůj trest, nesmí být shledán nebezpečným pro společnost. Teprve pak může být propuštěn. Breivik si v roce 2017 změnil jméno na Fjotolf Hansen.