Titulem vdova slaměná se může honosit jen žena vdaná, toho času mužem na nějaký čas opuštěná. Leč z důvodu pracovního nebo či setkání s kamarády při vzpomínkách na dobu dřívější z doby osamělého jedince. Nikdy však, když  mužíček uléhá s ženštinou bokovní, to je pak žena podváděná, ale ne vdova slaměná. Budu po delší době opět vdova slaměná. Tentokrát jen na sedm dní. Ale i to je krásná představa. Odpočinu si a hlavně dělat jen to, co chci a ne musím. Žádné vaření, nákupy či uklízení, prostě jen sladké nic nedělání. Pravda, zas takové leháro nebude, má zvířátka mají nějakou potřebu, i já něco jíst musím. Tak malé nakupováníčko udělám a sem tam i pometlo do ruky vezmu. Jinak bych měla chlupy Balůžka asi všude.

Tak tedy začínáme. Je neděle, má špejlička po obědě, který musí být dříve z důvodu odjezdu vlaků, odjíždí. Náš synek vyslal SOS neb potřebuje k vyrábění krásna domova silné paže i moudrou hlavu.  Inu, nezkoumám tuto iluzi. Jsem sama, má drahá polovička s báglem na zádech, ve kterém je malé pohlazení pro dětičky, bábovička mramorová hezky s rumíkem, rozinkama i mandličkama + limitovaná čokoládička s kokosem, jasně té největší gramáže, už nejsou vidět.

Odjel. Vdova slaměná, to je právě ten prvotní okamžik, kdy se mohu pyšnit tímto titulem. Inu, raději počkám až do okamžiku SMS: Mámo jsem tu. Vše si jistím, nebyla jsem na nádraží zamávat bílým kapesníčkem, abych měla jistotu odjezdu, stejně má dva přestupy, to by klidně mohl nasednout i do špatného vlaku a vrátit se zpět. Těch šest hodin si klidně počkám do potvrzení zprávy. To víte, proč se zbytečně radovat a pak smutnit, neboť leháro se konat nebude!
Zatím ve volném čase poletuji dvě hodiny po bytě, urovnávám, zametám či likviduji stopy mého druhého Já v podobě miláčka mého. Jak jsem ráda, že máme jen byt a ne dům!
Jedno jasné je. Udělám si takový maličký rozpis, co musím.
- Balů 4x vycházka    
- čistit zvířátka - každý den    
- krmit všechny mazlíky, celkem šestkrát plná miska    
- pítka! stále doplňovat    
- zalévat kytí, hlavně ty drobečky tatíka v ložnici - sazeničky jeho stromu života   
-  likvidovat chlupy z celého bytu!

Tak toto je nejnutnější, co musím. Jak ten čas uběhl, už musím jít na další vycházku, dnes třetí. Poslední bude ve 22 hodin. Jak vydržím, ví bůh. Vracíme se domů, já unavená, Balů s radostí vidinou plné misky. Během mžiku má vše v bříšku, ani si nestačím postavit vodu na čaj. Tak dáme i ostatním napapat. Jdu do sprchy a hrrr na gauč. To bude krásné dadání. Pouštím televizi, papů odkládám na stolek. Jak krásné, nikdo nebude přepínat kanály, uvidím celičký film i s reklamou. Nuž tu bych nemusela.

Ale co to? Balů už leží na mém gaučíku a sleduje baštu na stole, čelíčko krabatí, jak se mozeček namáhá: je moje či dvounožce? Uhni kousek, tak se posuň. Vždyť se sem nevejdu! Nerad, ale o milimetr se posouvá od plného talíře. Konečně. Sedím a baštím. Kdo má zvířátko milé, ví, co to je jíst a nic nedat. Nelze. Odnáším papů do misky. Jen si, kloučku, dej. Máme 20 hodin, začíná v bedně hlavní pořad. Nic nevidím, Balů si lehl s hlavičkou hezky na mém rameni, nelze odstrčit. Krásně spinká. Jak pochrupuje, skoro dohání mého špejličku. Naštěstí zvuk je dost hlasitý, obrázky nemusím, jen ať miláček spinká.

Čas rychle utekl, film skončil, čeká nás poslední vycházka. Jsem jak robot, ale jdeme ven, loužička se udělat musí. Hurá, doma postýlka. Jak krásné slovo. Hup! hajám. Ale co to? Nelze usnout, no jo, SMS nepřišla!!! Volám, děti, tatík dorazil? Ano, mamko, už dávno. Jé, promiň, to víš, bylo to takové rychlé, teď večeříme. Dobrou a nezlob se, papapa...
Tak tak mohu spát.

Druhý den - pondělí

Ráno v pět hodin Balů škrábe na dveře, budí mužíčka, aby vstal, do práce se chystal. Je to přesně čas, kdy mužík vstává. Ale nic, žádný pohyb. Musím tedy vstát sama, jako že vím. No jo, ale co teď?  Inu, svléknu postele, zapnu Mářu, připravím motorové pometlo a dám se do gruntování. Tedy, až přijdeme z vycházky. Hlavně pampelídu pro Akinku nesmím zapomenout natrhat. Má ji moc ráda.
Jsme doma, zvířátka dostala plné misky, mají čisté domečky i já bříško. Zapínám PC, miláček spinká, mám volný čas do osmi hodin, neruším jeho snění. Vše dohoním, jen Mářa vrní. Copak je tady nového, aha, odklikám, co je třeba. Ale kdopak se nám to vyspinkal, nuž konec flákání a šup uklízet. Ložnice je vysmejčená, voní krásně čistým povlečením, venku plápolá naše vlajkosláva. Jsem unavená, ovšem čas nelítostně pokročil, musíme na další vycházku. Naštěstí je pěkně, usedáme v parku u rybníčka, kochám se krásou. Balů si očichává kdejaký trs trávy. Klídek. Šmankote, ono prší? Ale kdepak, to jen ten můj divoch oklepává vodu z kožichu, jak plaval. Naštěstí nikam neodběhl.
Jdeme pomalu domů. Sundáme prádlo ze šňůry, připravím si žehlení, ale proč? Zítra je též den. Vlastně proč bych žehlila dnes, když zítra vyperu další várku, co seberu po bytě. Ubrusy, závěsy. Vezmu to jedním vrzem. Zatím naplním Mářu, bude v pohotovosti do rána. Šmankote, on nejde proud? Domácí si předělává byt, každou chvilku nás odmění výpadkem. Předem nikoho nevaruje, vždyť je to jen pár minut! Žel až do večera. Dobře, zatím si utřu prach na lince, omyju vázičky a když už jsem začala, vezmu všechno od gruntu.

Mám načančáno a ejhle, jdeme ven. Tolik lidí v parku ještě nebylo jako dnes, inu, sluníčko vylákalo každičkou osůbku.  Kudy ale jít, všude kola, bruslaři, běžci, tam zase pes visí na stromě za větev. Toho se bojím, je to takový ten bojovej, neznámej tváře. Hmmm,  žádný velký špacír nebude, jen nejnutnější, jdeme dom. Stejně už moc sil nemám.
Doma se mazlíme, opět usedáme k telce, ale brzo je vypnut proud, neb bouřka se blíží. Hmmm, beru knížku do ruky, budu číst. Nevím, co bylo psáno, mám Balůžka přitisknutého  k boku, hlavičku si položil na moji paži a spí. Já též. Jen venku se nějak  sešeřilo, asi tou bouřkou, ale kdepak, máme čas jít na další vycházku, tu poslední. Naštěstí.
Venku je krásně, vše voní, nikde nikdo, ani živáček, to je krásný klid! Unaveni jdeme spát. Tak uběhl druhý den.

Den třetí - úterý

Ráno se opakuje s přesností vše jako včera. Prostě v pět je budíček. Zapnutá Mářa a jdeme ven. Po dešti je krásně čistý vzduch. Trochu se ochladilo, nádhera. Jsme venku o něco déle, to víte, musím nahradit ten včerejšek. Doma udělám pravidelný kolečko, vyčistit klece, nakrmit dravou zvěř, pak sebe, pustit PC, upečeme si buchtu, pověsit prádlo. Jen nějak se nám kaboní, budu raději hlídat. Mezitím poklidím obývák. Několikrát převěšuji prádlo sem a tam, nemám kryté šňůry, zkrátka aprílové počasí, kdyby něžně pršelo, ale ono přímo leje. Nuž hraje si s mojí trpělivostí, ale i tak postupně vše usychá.
Hup, jdeme na další vycházku, tentokrát i nakoupíme. To znamená jiné vodítko. Balůžek přesně ví, co které znamená, jak vezmu toto, už táhne do krámu. Moc dobře ví, když bude hodnej, dostane něco dobrého. Žel i od prodavaček či zákazníků. Nevybírá si. Marná snaha naučit ho, aby si od cizích lidí nic nebral. Dávám mu buřtíčka. Jen co ho slupne, už táhne dom, tam totiž dostane další laskominku, pravda, jen když se vracím sama a on je sám, ale nedejte mu. S plným bříškem ulehá.
Mám konečně čas na žehlení. No jo, náš šťoura zase vypnul proud, nic nenadělám. Počkám. Zatím dokončuji účetnictví. Inu, flákala jsem se dost, restů mnoho. Další vycházka, krmení a čekání. Dostala jsem SMS - Mám se dobře, počasí nám přeje, práce mnoho. - Co dodat, nic. Odpadám, ani nevím, jak jsem se dostala do postele.

Den čtvrtý - středa

Stále se vše opakuje, jen mezičas vyplňuji různě. Dnes půjdeme na tržnici. Spolu. Chci koupit sazeničky rajčat a bylinek. No nevím, nevím, jak vše zvládneme. Cesta tam byla dobrá, jen očichával kdejaký roh, strom či drn. Ale na trhu je i stánek s uzeninou, jistě chápete, kam ten můj drobeček zamířil, přímo tam! Hned házel smutná očka po kolemjdoucích či břicha si nacpávajících sedících. Nevím, nevím, kolik toho spořádal, neb nikdy neměl ještě dost. Takový okamžik si vážně nepamatuju. Já chtěla kytí, on buřt. Mám úlovky rostlinkové k potěše své, ale jen díky předem domluvené akci. Už stačilo jen zaplatit a vzít tašku. Naštěstí jsem jejich stálá zákaznice a při spatření mého konání pán podržel tu moji dravou zvěř, abych mohla zakoupit kousek žvance i domů pro svoji potřebu. Prý jak mohu udržet takového hladovce, on měl sám co dělat. Rada prostá, nechodit nikdy okolo bašty!!!

Obtěžkána nákupem jdeme domů. Tam vše uklidíme a vrhnu se na sázení. Mám radost, vše se krásně zelení. Nemusím na odpolední vycházku. Je volno, postačí už jen dvě. Ten slejvák bych nikomu nepřála, jasně, je čas venčení, tak nekoukej, vem vodítko a jdeme! Vše bylo oznámeno jedním pohledem. Tak jdeme, hned po otevření vrat dostávám sprchu, pak chvilku klid a jen co vejdu do parku, opět leje. Vypadáme jak zmoklé slepice. Ovšem z druhé strany klidně mohu vynechat koupel a tím ušetřit korunky za vodu i energie. To je útěcha, milé dámy. Nic takového nebude. Počasí nás má rádo, jen co dojdeme domů, za 15 minut svítí sluníčko. Volá tatíček - Mámo, jak je? Chystej se, zítra přijedu, co šlo se udělalo, jinak materiál nedodán. Uvař něco dobrého, budu mít hlad. Aspoň jsi odpočinutá, já jsem utahanej jak pes. To nemůžeš pochopit. Ahoj zítra.
Ale mohla, miláčku, to víš, že mohla. Tak, Balů, máme poslední večer společnej. Jak jinak - oba na gauči čekáme na další vycházku. Teď nám ale jde proud. Co v bedně dávají, nevím, slyším jen hlas v daleké dálavě.

Pátý den - čtvrtek

Rituál ranní je stále stejný. Přemýšlím, co tak dobrého uvařit. Copak večer ve 20 hodin mohu naložit těžké jídlo na talíř? Jasně, udělám polívčičku naší babičky. Veškerá zeleninka, kopr, ale i smetana. Přimhouřím očka. Tak poletuji po bytě, připravuji se na návrat své špejličky, jo jo, konec lenošení bude. Mezitím venčím, smejčím, prostírám. Buchtu jsem upekla, už voní z trouby. Co kdyby.

Jedno ale musím psát, jsem moc ráda, že se vše vrátí do starých kolejí a já budu mít vycházky dvě. V pět je děs, hlava na hlavě a vydržet do desíti je fakt náročné. Konečně je tatík doma, pes už je na svém místě v pánovo náručí, patřičně olízán, oslintán. Ani se nehne dolů, kdepak, dlouho tam nebyl. Osmáci pískají, jako bych jim nedávala najíst celou dobu, jen Akinka je hodná. Nechá se pohladit a ... panáčkuje, jak hledá, co by snědla.

„Mámo, ta zvířata jsou hladová! Co moje sazeničky, zalévala jsi? Jééééééééé, tys povlíkla postele, víš, jak to nemám rád! Hmmm, zase fazole, zdalipak víš, co jsem měl u mladých? No nevíš, dva dny čočku! Ale jsem tak rád doma, a co ty? Odpočinula sis? Vypadáš děsně, copak nechodíš na sluníčko? Mámo, já se ti divím, máš čas, nic nemusíš, co mám říkat já!“

Mlčím. Tak to byl sladký život vdovy slaměné ...