„Kam jdeš?“ zeptala se mě.

„Za Lenkou. Nechceš jít se mnou?“

Ivona, která si s Lenkou také rozuměla, chtěla. Ovšem navrhla, že pojedeme na kole. Lenka tehdy bydlela na druhém konci města a na kole to bylo snadnější.

„Ty sis už konečně pořídila kolo?“ divila jsem se, protože Ivona nikdy své kolo neměla. Ano, Ivona si skutečně ze své první výplaty pořídila nové kolo.

Dojely jsme k Lence a ta nás pozvala dál. Aby se kola neztratila, odemkla sklepní chodbu, kde jsem si své kolo zamkla ke sklepní kóji Lenčiných rodičů a nabídla jsem Ivoně, že svým zámkem připnu i její kolo, protože Ivona sice měla kolo nové, ale zámek neměla žádný.

„Na co? Chodba bude zamknutá, nechám kolo tak,“ odpověděla Ivona a své nové kolo opřela o zeď.

„No, jak myslíš,“ zhodnotila jsem já i Lenka.

U Lenky jsme se zdržely asi dvě hodiny, protože její maminka nám přichystala něco malého k zakousnutí a také si s námi chvilku povídala. Když jsme konečně i s Lenkou odcházely, ještě jsme se stavily do sklepa pro kola. Já své kolo našla tak, jak jsem ho zanechala, v pořádku zamčené u sklepní kóje, ale Ivonino kolo ve sklepě nebylo.

„Kde je?“ divila se Ivona.

„No, kde asi?“ prohodila jsem směrem ke kamarádce. Ivona popotáhla nosem. Bylo to nové kolo, na které obětovala téměř celou výplatu. A tak jsme se rozhodly, že věc nahlásíme na policii. Lenka s námi nešla, stačily jsme my dvě s Ivonou. Cestou na policii jsem si kolo nejdříve odvezla domů, a pak jsme se konečně dostavily na policejní oddělení krádež nahlásit.

„A jaký jste použila zámek?“ zeptal se starší z policistů Ivony hned v úvodu.

„Já nepoužila žádný.“ Ivona přiznala bez okolků svou lehkovážnost, a starší policista se jí beze studu vysmál. Nakonec se Ivony zastal mladší policista, a zatímco já čekala po své výpovědi na chodbě, mladší policista ještě s Ivonou sepsal protokol. Zdálo se ale, že víc než protokolu si policista všímá Ivony. Buď mu bylo skutečně mé kamarádky líto, nebo to dělal z jiných důvodů, ale hodně dlouho ve své kanceláři Ivonu uklidňoval. Ivona dostala potvrzení o krádeži a byly jsme propuštěny opět na ulici.

„Zajdu říct Lence, jak to probíhalo,“ napadlo mě venku. „Ať si nedělá starosti.“

„Půjdu s tebou,“ řekla Ivona sklesle. Teď už nebylo, co by jí mohli vzít, a tak se mohla na místo činu opět vrátit. Zazvonily jsme na zvonek dole a Lenka otevřela okno. Jen jsme jí chtěly říct, že je vše nahlášeno a ona ke svědectví nemusí, ale Lenka mávla, ať jdeme nahoru. Moc se nám do jejich čtvrtého patra bez výtahu nechtělo, protože se pomalu už blížil večer a my se nechtěly zdržovat. Lenka ale jinak nedala. Vyfuněly jsme nahoru a Lenka nás vtáhla dovnitř do bytu.

„Mám pro vás překvapení. To budete koukat!“ Lence zářily oči jako svíčky na vánočním stromečku. Po chvilce zářily i nám. V chodbě bytu bylo o zeď opřeno Ivonino nové kolo, které jí ukradli.

„Kde se tu vzalo?“ Divila se Ivona i já.

„To zíráte, co? Mamka mě po vašem odchodu poslala asi za hodinu do sklepa pro brambory. Tak tam přijdu, a koukám, o náš sklep je opřeno to ukradené kolo, v pořádku a nic mu nechybí. Vypadá to, že si ho někdo jen na něco půjčil. Asi se někam potřeboval dostat, viděl kolo, tak ho využil.“

Lenka se táhla proto s kolem až nahoru, do jejich bytu, aby se náhodou zase neztratilo. Ivonina radost nebrala konce.

„Musím ještě na policii, odhlásit tu ztrátu,“ vzpomněla si cestou od Lenky. A protože já už na to nebyla potřeba, šla jsem domů a Ivona šla na policii sama.

Myslím, že si tenkrát Ivona mohla s úlevou říct, že bylo dobré, že ji na chvíli okradli. Protože po této události začala chodit s mladším policistou, který ji tak horlivě uklidňoval.

A tak, pro tentokrát: „Sláva zlodějům!“

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10