Slečna Závist aneb proč si lidé závidí?

Existuje jedna anekdota, která závist krásně zobrazuje: Hovoří Bůh se třemi muži, jejichž sousedé si shodou okolností koupili kozu. „Pane Bože, já bych chtěl taky takovou,“ říká jeden. „ Já bych chtěl ještě lepší kozu,“ zatouží druhý. „ A co ty?“ ptá se Bůh třetího. „Já bych chtěl, aby mu chcípla!“

Bohužel se závistí se lidstvo potýká už odpradávna. Nalézáme ji v antických dramatech, v křesťanství zaujímá třetí příčku mezi sedmi smrtelnými hříchy, je tedy celkem populární. Dokáže se usídlit v jednom člověku, ale také v celé skupině. Co tedy s ní? Jak jí zkrotit? Co ji živí?

Nemusíme dlouho přemýšlet, abychom našli odpověď na tyto otázky. Pramínek závisti se v nás většinou velice rychle probouzí, jestliže se s někým srovnáváme. Podívejme se z okna na své sousedy a přiznejme si, kolikrát do nás vstoupila slečna Závist. Radši nebudeme počítat. Největší problém tkví v tom, že se člověk stále s někým srovnává. Porovnává s druhými svůj vzhled, kolik má peněz, společenské postavení, zdraví, rodinnou pohodu, . . . .. A následně zjišťuje, že druhý je mladší, má hezčí dům, jezdí na luxusnější dovolenou, a chtěl by to taky a možná ještě víc.

Dobrá a špatná závist

Nemusíme se však obávat. Psychologové tvrdí, že takovéto pocity a úvahy jsou vcelku normální. Pokud vše končí u pouhého konstatování či povzdechu: „Závidím ti ty krásné vlasy, hodného manžela,“ jedná se spíše o povzdech, kterým si člověk uleví, než o skutečnou závist. Ve skutečnosti to dané štěstí člověku přejeme a vytváříme si tak cíl, kterého bychom chtěli dosáhnout. Mít taky tak hodného manžela. Na druhé straně v nás může závist probudit soutěživost. Motivuje nás k nějaké aktivitě, nutí nás usilovněji studovat, pracovat, abychom se měli stejně či lépe. Kolikrát se odhodláme k věcem, které bychom sami od sebe neudělali. Krásná postava naší sousedky, která chodí každý den běhat, nás dokáže zvednout ze židle a něco dělat. Například začít chodit do posilovny či přihlásit se na kurzy samby. Většinou se stává, že závist ustupuje a my nacházíme v dané aktivitě nebo věci potěšení.

Problém nastává tehdy, když věci děláme jen proto, abychom se blýskli nebo probudili závist v druhých. Hledáme další a další věci, které by nám lidé mohli závidět. Je to závod bez cíle. „Závistivý člověk je neukojitelný, nikdy nemůže být spokojený, protože závist vyrůstá zevnitř, vždy najde nějaký objekt, na který se může zaměřit.“ Pak už se jeho život točí jen okolo závisti. Jedná se o život plný boje, zklamání a pocitů marnosti. A to nemluvíme o lidech, které závist dožene ke krádežím, vraždám, podvodům, . . . .. Pak už to normální není.

Ve společnosti je závist spíše spojována se zápornými emocemi, s přáním nějak člověka zranit, ublížit mu, uškodit, ponížit ho, s nenávistí. Závist dokáže všechno zničit, a to i samotného člověka.

Co ji živí? Reklama?

Reklama má velkou moc působit na nás přes emoce. Rozumný člověk dokáže o reklamě kriticky přemýšlet. „ V televizi běžela reklama na nový Citroën, který jsme samozřejmě všichni chlapi chtěli. Můj kamarád Petr si ho koupil a všem ho ukazoval. Strašně jsem mu záviděl,“ říká realitní agent Libor, „ale nikdy jsem nezáviděl tolik, abych vzal do ruky korunu a objel mu auto kolem dokola.“ Bohužel vždy to tak nedopadne. Motivace „ mít to taky“ je velice silná. Kolikrát jsme viděli v reklamě zázračný gel na celulitidu v rukou modelky s hladkým zadečkem a běželi si ho ihned koupit. Jak jsme té modelce záviděli a zároveň si plánovali, jak ta superštíhlá Helena z účtárny zbledne závistí až vyrazím v minisukni. Reklama je pro závist jako stvořená. Bohužel je všude kolem nás a je součástí našeho života. Ale i v dávném životě bez reklam a televizí si naše slečna Závist našla místo. Pravěké kmeny si také záviděly a nepotřebovaly k tomu reklamu. Záviděly si většího mamuta, kterého jedna tlupa skolila, větší a pevnější obydlí nebo chutnější bobule. Nikdo se jí nevyhnul a nevyhne.

Petra Šindelářová
Chytrá Žena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout