Sliby se maji plnit.....

Moje děti se vrátily z loňské dovolené nejen odpočaté, ale také nabité pozitivní energií od Haničky i jejího hodného muže Kuzmana. V srpnu jsem se s kamarádkou opět setkala na Makově. Probraly jsme život, zašly na dobrý oběd, vyměnily si dárky. Za další týden měl pro ni dojet manžel, odvézt ji i syna zpět do Rijeky.

Když mi za pár týdnů zazvonil telefon a kamarádka přes obrovský smutek ani nemohla mluvit, domnívala jsem se, že se něco stalo jejich synovi, který má zdravotní potíže. „Kuzman je v nemocnici a není to dobré,“ řekla mi a po chvíli jsem se dozvěděla i podrobnosti. Trvalo 2 týdny, než jejího manžela konečně hospitalizovali a udělali mu mnohá vyšetření. Z plného zdraví zůstal ležící, zcela odkázán na pomoc jiných. Hanka za ním jezdila denně a dodávala mu sílu bojovat s nemocí. Děti za ním nepustili. Nikdy nezapomněl pozdravovat i nás všechny. Moc rád vzpomínal na společně prožitý čas o loňském létu. Nakonec mu byl diagnostikován hnisavý zánět mozkových plen. Nikdo netušil, kde a jak mohl k takové nemoci přijít. Jeho stav se neustále zhoršoval a Haničku připravovali na to nejhorší. Pokaždé, když jsme spolu mluvily telefonicky, plakaly jsme obě. Ten nejsmutnější okamžik nastal, když jí po jedné návštěvě zavolali, že manžel zemřel. Člověk, který pomáhal jiným, byl se všemi kamarád, pomáhal manželce, dětem, staral se o krásnou zahradu, těšil se ze života a dělal si plány do budoucna, byl náhle pryč.

Ve mně zůstal vtíravý a obviňující pocit, že jsem nedostála svému slibu a nenavštívila Rijeku v čase, kdy tam byl a v uších mi zněla jeho slova z loňského léta: „Příště přicestuj i ty, ať jsme kompletní!“ Přímo fyzicky jsem cítila bolest v srdci, že už mi nikdy pevně nestiskne ruku a neřekne: „Vítaj, Jara!“ Budiž mi k dobru, že jsem se s tímto laskavým člověkem setkala mnohokrát na Makově. Vedli jsme spolu rozhovory, porovnávali život v Česku a Slovensku s tím jejich v Chorvatsku. Vždy mi s Hankou dovezli dárečky, dokonce i něco ze zahrádky...

Čas utíkal, kamarádka vyřizovala pozůstalost, zvykala si na dny bez manžela, smutek jí nedal spát a dělat běžné věci. Ale musela se natolik vzchopit, aby obstarala vše kolem domácnosti i zaměstnání. Její děti ji ještě pořád potřebují...

Když mi syn navrhnul, že mi pomůže splnit můj dávný slib a Rijeku navštívit, souhlasila jsem. Celý itinerář cesty autem dal dohromady tak, abychom navštívili Hanku, ale také krásná místa v okolí Rijeky. V letních vedrech bylo náročné pohybovat se v prázdninových destinacích, ale já věděla, že naše setkání je potřebné pro nás obě. Celý první večer jsme vzpomínaly na dobrého člověka Kuzmana, na jeho život, vztah k lidem, humorné momenty. Krom jiného to byl vtipný a veselý člověk. Hanička vytáhla ze šuplíku 2 lžičky a řekla: „To byl náš ranní rituál, dali jsme si kávičku, popřáli si pěkný den. On šel na zahradu, já u PC vyřizovala pracovní záležitosti. Rok jsem si doma kávu nedala...Nemohu.“

Na druhý den jsme se podívaly i na zahradu. Část z ní Hanka nebyla schopna „obstarat“, ale ta druhá kvetla a voněla... Jeden stromek „zemřel“ spolu s Kuzmanem. Všimla jsem si, že nad levandulovým záhonkem poletuje poměrně velký žlutý motýl. Byl krásně zbarvený a větší než ty, co občas vidím na louce u domu.

Se synem jsme navštívili překrásné pláže v okolí, například v Bašce. Vždy jsme vzali na výlet Hančinu dceru, také i Hanku se synem. Byla za to velmi vděčná. Na jednu z pláží se jde po velmi strmém kopci. Syn trochu pochyboval, že to „dám“, ale jelikož mám praxi z prázdninových výletů se Sárinkou, uvěřil mi, že se mnou nebude problém.

A právě na té „polodivoké“ pláži, kterou tvořily větší kulaté oblázky, jsem opět uviděla starého známého - žlutého motýla. Vznášel se nad námi, kroužil, poletoval nad dekami turistů, až se nakonec ztratil, když jsme odcházeli. Cestu zpět ve velkém vedru jsme všichni zvládli.

Další den jsme šli s Haničkou i s dětmi na oběd a všichni jsme si to užili, zavzpomínali si. Opět jsme se sešli u nich doma, kde jsme si pochutnal na naší československé „kuchyni“. Syn mě pak vzal do hor na nádhernou vyhlídku, celý záliv, včetně blízkého ostrova Krk, jsme měli jako na dlani. Před námi se rozprostírala nádherná panoramata - hory i moře v „jednom objetí“. Občerstvili jsme se a já si jej opět všimla, žlutý motýl kroužil nad autem, pak se najednou ztratil v keřích. Když jsme chtěli autem pokračovat dál, zjistil syn, že mu svítí „kontrolka vstřikování“. Auto v záruce, manuál radil zastavit a zaparkovat v nejbližším servisu. Telefonicky obtelefonoval 2, čekací lhůta až měsíc. Nakonec mu mechanik v tom druhém doporučil „přepnout“ z plynu na benzín. S hrůzou jsme oba sledovali, co se bude dít... Představa měsíce stráveného někde u moře byla děsná ze zdravotního, ale i finančního hlediska. Víme, co se děje s cenami v chorvatských přímořských letoviscích. Po přepnutí kontrolka zhasla, i když jsme ji pak celou další cestu „hlídali“, oddechli jsme si. Náš čas se pomalu chýlil ke konci a čekala nás návštěva hřbitova, kde sní Kuznam svůj věčný sen. Věřím, že byl celou dobu s námi, že mi odpustil, že jsem přijela až v době, kdy už on nebyl s námi. Svůj dávný slib jsem konečně splnila, sice pozdě, ale přeci...

Opět mě za měsíc čeká další setkání s Haničkou, tentokrát v našem milovaném Makově. Bude již jiné, jsme obě vdovy, smutek v srdci zůstane navždy, ale jak se říká: „Žít se musí dál“. Máme rodiny, máme sebe, pořád je nač se těšit.

Život není vždycky laskavý, ale umí i „pofoukat“ bolístky, ukázat cestu a posilnit nás.

Naše přátelství se již přehouplo přes 6.desítku a já jsem šťastná, že i po tak dlouhé době o sobě víme a jsme tu jedna pro druhou...

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete