Když loni přítel změnil názor a požádal mě o ruku, byla jsem nadšená. Ale on měl překvapení nachystaných víc. Změnil také názor na to, že přece jen bychom spolu mohli mít dítě. Tímto mě překvapil mnohem víc. Sice mi v té době bylo 42, ale proč to nezkusit.

Řekli jsme si, že to necháme jen na přírodě a nebudeme podstupovat umělé oplodnění. Lékaři moc šancí nedávali vzhledem k věku, ale zkusit jsme to chtěli. Uplynul skoro rok, než jsem držela v ruce těhotenský test s dvěma čárkami a já byla úplně strašně šťastná. I přítel byl nadšený. Říkala jsem si, jak to krásně vše vychází, v září svatba a pak miminko.

Ale přece jen s určitou dávkou skepse jsem šla na prohlídku a tehdy začalo velmi zvláštní období. Lékařka sice těhotenství potvrdila, ale varovala mě, že se jí to úplně nezdá. Přesto jsem byla optimistická, že vše dobře dopadne. Navíc prý tam jsou 2. Což pro mě bylo úplně nepředstavitelné, protože ani jeden z nás v rodině nemáme dvojčata. Když jsem šla na další kontrolu, tak tam byl vidět i náznak srdeční aktivity, což mě přesvědčilo, že teď už to bude dobré.

Ale za další dva týdny při kontrole se vše změnilo. Srdíčko nic, vývoj se zastavil a tak mi sdělila, že se jedná o zamlklé těhotenství a musí se vyčistit děloha, ať nemám komplikace. Tehdy se mi zhroutil svět a já najednou nevím, jak dál. Sice vím, že v mém věku se mohlo stát cokoli, ale stejně to není pro mě útěcha. Pořád si kladu otázky, co jsem mohla udělat víc, proč nemohlo přežít aspoň jedno a tak podobně.

Jsem zvědavá, co se ještě stane či co se zjistí při zákroku. Střídají se ve mně stavy smutku se stavy, kdy bych nejradši něco rozmlátila.