Jednou babička s dědou pořídili své vnučce malého pejska. I ten zapadl mezi nás. Pro mého Bena se stal Endy ihned nejlepším kamarádem. Jakmile se ti dva viděli, ihned pookřáli a jejich hrátky neznaly mezí.
Po čase jsem opět potkala pana Kratochvíla venčícího jejich Endyho. Psi se okamžitě rozběhli k sobě, oba nadšení, že vidí jeden druhého. Očekávala jsem, že dojde opět ke skákání, veselému běhání a dalšímu psímu skotačení, když v tu chvíli přišel pan Kratochvíl, na půl úst odpověděl na pozdrav a svého psa popadl a přes jeho odpor vláčel pryč. Psi si hráli spolu dobrý rok, k radosti mé i obou manželů Kratochvílových a jejich vnučky. Nyní pan Kratochvíl hudroval pro sebe a odnášel zmateného psíka v náručí. Asi se špatně vyspal, říkala jsem si.
Následující dny jsem potkávala s Endym většinou paní Kratochvílovou, nebo vnučku Petru. A opět probíhaly nadšené psí rituály, kdy se nerozluční přátelé Ben a Endy nemohli od sebe odtrhnout. Vše bylo v pořádku, dokud jsem opět nepotkala pana Kratochvíla. A zase se opakovalo nenávistné bručení, ať svého psa držím od jejich psa a násilné odtažení Endyho, který se vzpíral, protože chtěl být očividně se svým kamarádem. Když jsem ještě ten den potkala na procházce paní Kratochvílovou, která se ke mně hlásila a nechala oba pejsky, aby si spolu pohráli, nedalo mi to, abych se nezeptala, co se stalo s panem Kratochvílem.
„Míval rád našeho Bena a všechny psy, ale nyní k Endymu nepustí nikoho. Nadává, a přesto ví, že si Ben s Endym neublíží.“
Paní Kratochvílová sklopila zrak, a pak mi smutně pověděla, že i doma se pan Kratochvíl chová k ní a vnučce zle.
„Diagnostikovali mu rakovinu hrtanu,“ prozradila nakonec. Jak mi pak vyprávěla, má její muž celkem slibné vyhlídky na vyléčení. „On tomu ale nevěří, nechce se léčit a povaha se mu úplně změnila,“ doplnila.
Bylo mi paní Kratochvílové líto. Už tak to měla s manželem těžké. Místo aby si užívali důchodu, starali se o vnučku. Malá Petra byla sice šikovné děvče, dělala babičce a dědovi radost, paní Kratochvílová si ale chodila i v důchodu přivydělávat různými brigádami, aby vše s manželem utáhli. A teď toto. Utěšila jsem paní Kratochvílovou, ujistila ji, že vše bude určitě dobré, jinak by jim nedávali lékaři takovou naději. Od té doby jsem se panu Kratochvílovi vyhýbala. Stal se z něj, popravdě, nerudný dědek. I Ben to brzy pochopil a za svým psím kamarádem běhal jen tehdy, když ho venčila paní Kratochvílová nebo její vnučka.
Jednoho dne se začala po sídlišti šířit zpráva, že u našeho domu byly nalezeny otrávené nástrahy. Jednou za čas se opakuje to, že někdo, kdo nesnáší psy a vše živé, si krátí chvíli tím, že chce psí mazlíčky zlikvidovat. Tato zpráva se vždy rychle šíří mezi pejskaři, a ti si musí dávat na psy větší pozor. Tak právě tato situace nastala. Všichni jsme dávali bedlivý pozor, zda nenarazíme na otrávenou návnadu, a také jsme pátrali po pachateli. Jednoho dne jsem potkala s Benem paní Kratochvílovou a Ben si opět hrál se svým kamarádem Endym, o den později mi paní Kratochvílová ale sdělila, že Endy je na tom zle. Vypadalo to, že snědl někde návnadu.
„Muselo to být, když šel ven se mnou, nebo s vnučkou. Manžel psa nikdy nepouští z vodítka,“ řekla tiše. To jsem dobře věděla. Pan Kratochvíl už pomalu ani nedovolil Endymu, aby se vyvenčil. Tahal ho na vodítku, byl zlý, nadával na ostatní psy, na jejich majitele a každý rozumný pejskař se mu zdaleka vyhýbal.
Za dva dny Endy zemřel, a travič stále nebyl odhalen. Po smrti Endyho se ale udála další smutná věc v rodině manželů Kratochvílových. Pan Kratochvíl se přiznal, že ony návnady pohazoval v okolí domu právě on, a pokusil se otrávit. Nemoc ho natolik změnila, že začal nesnášet všechny psy mimo toho svého, a toho nakonec sám omylem zahubil.
Lékaři pana Kratochvíla zachránili.
Po této události se pan Kratochvíl stáhl ještě víc do sebe. Žena s ním téměř nemluvila, nemohla mu s vnučkou odpustit, že jim otrávil psa, a sousedé se mu vyhýbali.
Nakonec se panu Kratochvílovi tak zhoršil zdravotní stav, že zhruba dva měsíce po smrti Endyho podlehl své nemoci on.
ChytráŽena.cz