Na konci roku jsem měla spoustu práce. V zaměstnání si řada mých kolegyň vybrala dovolenou, nebo předstíraly nemoc a odešly na nemocenskou. My ostatní jsme to táhly i za ně. Denně jsem zůstávala v práci na přesčas, a když jsem konečně dorazila domů, začala mi další směna. Úklid, pečení cukroví, nákupy dárků…

Vše jsem dělala pro to, abych se synem a dcerou strávila pěkné Vánoce. Tyto Vánoce byly už třetí bez manžela, který náhle zemřel. Když jsem s dětmi zůstala sama a ony byly právě v nejcitlivějším věku čtrnácti a dvanácti let, zařekla jsem se, že udělám vše pro to, aby ztrátu svého otce pocítily co nejméně. Dřela jsem jako kůň a téměř neznala odpočinek.

Dcera měla na Vánoce jediné přání, notebook. Doteď se o něj dělila se svým bratrem, který ale nastupuje na školu a bude na internátě. Počítač si, samozřejmě, vezme s sebou. A proto jsem po jedné z prodloužených ranních směn nejela domů, ale do města. Byla jsem sice unavená, chtěla jsem ale koupit vyhlédnutý počítač a udělat dceři radost. Zamířila jsem k bankomatu, kde jsem vybrala dvanáct tisíc korun. Ty jsem pečlivě schovala do batohu. K prodejně jsem to měla jen pár metrů, ale motala se mi hlava, protože jsem v práci neměla čas pořádně se napít, natož se najíst. A tak jsem si sedla na lavičku na autobusovém nádraží, z batohu vytáhla lahev minerálky a malinko se napila.

Probrala jsem se, a chvilku nevěděla, kde jsem. Asi jsem únavou na lavičce malinko usnula. Zkontrolovala jsem batoh. Byl tu. Zip byl ale rozepnutý, ve vnitřní kapse chybělo to nejdůležitější, peněženka. Celá jsem se roztřásla. Někdo mě okradl! Při pohledu na hodinky mi bylo jasné, že můj mikrospánek netrval déle než deset minut. Někdo mě musel sledovat. Musel vědět, co batoh ukrývá. Zamířila jsem na policii, kde jsem musela čekat přes čtyřicet minut. Když jsem se konečně dostala do vytopené kanceláře, policista se mě dost nevybíravě zeptal:

„A jste si jistá, že jste ty peníze vůbec měla?“

To mě rozčílilo. Vytáhla jsem lístek z bankomatu, který jsem měla stále v kapse.

„Tady máte důkaz. A pokud chcete, můžete si zkontrolovat pohyb na účtu.“

Když jsem toto dořekla, vzpomněla jsem si, že jsem v peněžence neměla jen onu hotovost, ale také občanský průkaz, řidičák, platební kartu a čipovku do práce.

„Musím zablokovat účet!“, vzpomněla jsem si. Protože jsem byla na policii, která má pomáhat a chránit, jak hlásá, požádala jsem policistu, aby mi pomohl účet zablokovat. Ten mi ovšem oznámil, že toto není povinen udělat.

„Ale já nemám na banku číslo! Bylo v té peněžence, a kontakt mám také doma. Než dojedu domů a účet zablokuji, bude vybraný.“

Policistu to nezajímalo. Já ztratila už dost času čekáním, až mě přijme, a nyní to vypadalo na další nejméně hodinu.

S policistou jsem nehnula, a proto jsem zavolala domů dceři. Ta mi nadiktovala potřebné údaje a číslo do banky a já zablokovala účet, abych nepřišla i o zbytek úspor.

Pak následovalo jednání v kanceláři, při kterém jsem si já připadala jako osoba, která něco provedla, nikoli ta poškozená. Policista a další jeho kolega, který do kanceláře posléze přišel, vyjádřili pochybnosti o mém stavu. Nemohli pochopit, že člověk, který dře jako mezek ne osm nebo deset hodin, ale dvanáct i víc v kuse, a to po dobu několika týdnů, je natolik unavený, že usne ve dne venku. Já zase nedokázala policistům vysvětlit, že pracuji, nikoli jen chodím do práce, v čemž je pořádný rozdíl. Nakonec mi dali dýchnout, zda nejsem pod vlivem alkoholu. Nejen, že jsem byla okradená, já se v tu chvíli cítila především hodně ponížená.

Domů jsem se vrátila jako zpráskaný pes. Bez peněz, počítače, i bez nálady. Pachatele, jak se dalo čekat, nevypátrali.

Dcera svůj vysněný počítač nakonec dostala o měsíc později. Nechtěla jsem ji o něj ošidit. Nyní už vím, že pokud se mi někdy něco podobného stane, nebudu to nikde hlásit. Proč taky? Ponížit mě může i někdo jiný, nemusím proto chodit na policii.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10