Smutný konec sběratele

Jako mnozí jiní, podlehl jsem, nevím již přesně kdy, mánii sběratelské. Začalo to, jak jinak, u sbírání známek, chcete-li, filatelií. Prvním počinkem byl příspěvek mého pražského strýce, jehož jediným koníčkem, mimo konzumace tvrdších lihovin, byla právě tato činnost. Ta druhá, zmíněná, pak vedla k likvidaci velmi obsáhlé známkové kolekce, dalo by se říci, jejímu „zkapalnění“.

Nechme pomlouvání příbuzenstva, věnujme se vlastním prohřeškům. Můj první koníček mne dovedl ke střetu se zákonem. Počítám-li zapálení stráně „pod Junákovem v třiačtyřicátém“, byl to můj druhý přečin, první poválečný. V budově někdejší, Němci zdevastované synagogy, se nacházel sklad starého papíru. Pronikli jsme dovnitř a objevili mezi jiným i spoustu obálek podnikové korespondence, tehdy ještě frankované běžnými známkami, protektorátními, německými, dokonce i předválečnými... Nevzali jsme v potaz, že likvidace  svázaných balíků papíru se nebude líbit správci sběrny, byli jsme přistiženi, dotaženi k řediteli školy a následně „odsouzeni k veřejně prospěšné práci“. Považte, o kolik let dříve, než na to přišla naše justice.
Holt, mnohá odpoledne jsme pak prožili balením  rozbaleného, ale k dobru věci jsme mohli svobodně z obálek známky odtrhávat. Obešlo se to i bez snížené známky z mravů. Sbírku známek jsem obohatil o emise, vydané na „všeslovanské výstavě“ v Praze, to bylo - myslím - v sedmačtyřicátém. Pak  jsem se věnoval jiným kratochvílím, následovalo učení, škola, vojna, práce, rodina...

První sbírku odvál čas, bůhví, jaký vzala konec. K dalšímu sbírání jsem se dostal v době, kdy jsem se pohyboval v hornickém prostředí, měl jsem možnost navštěvovat různé doly vlastního i cizího revíru. Slušelo se, vybavit se na návštěvu nějakým suvenýrem, zpravidla to byly vlaječky a odznaky vlastní šachty. Bylo to „na revanš“ a tak jsem měl brzy vskutku impozantní sbírku odznaků, spojených s hornictvím, přidal jsem k tomu nějaká ta města, sportovní kluby oněch měst a najednou „čeho je moc, toho je příliš“, nebylo to kam dávat. Řešení? Šup s tím do krabice, jak  zpívá Jiří Suchý, jednou budu rád, že je mám.

V krabicích skončila i sbírka zápalkových nálepek. K té jsem přišel tak, že coby soutěživý tvor, jsem jednou vyhrál, myslím v tehdejším „Světě sovětů“ nebo „socialismu“ obrovské množství nálepek, našich i ruských. Od této výhry bylo kousek k členství ve „Svazu fillumenistů“ odebírání odborné literatury, zakoupení albumů, nalepování, kompletování sbírek, výměnám, ba i občasnému zakoupení. Měnil jsem v mezinárodním měřítku a má sbírka „sovětských šestnáctek“, kompletních sérií, se utěšeně rozrostla. Konec filumenizačního období byl u mne spojen s tím, že se přestaly vyrábět krabičky s nálepkami, přešlo se na dnes běžný typ potisku, o takto „očesané sběratelské zboží“ přestal být i mezinárodní zájem, konec  výměn, útlum - řešení - opět do krabice. Jsou tam i sbírky sýrových nálepek, sýraři byli vždy velmi ochotní, nálepky poslali, vedou holandské, švýcarské firmy, s těmi našimi to bývalo všelijaké, nevím, jak to vypadá dnes. 

V krabici naopak neskončila drobná sbírečka hotelových nálepek, tu potkal jiný osud. Jednoho krásného dne, kdy můj nejstarší syn odjížděl na chmel, jsem jej vybavil vulkanfíbrovým kufrem, polepeným nejen pražským Ambassadorem, ale i nálepkami z ostrova Pago-Pago, jihoamerického Medellinu, dokonce tam byl i nějaký ten Hilton. Po cestě snad dokonce nějaký sběratel nabízel výměnu za nepolepený kufr, ale to je spíše už jen fikce.        
To je tak asi všechno, co čeká likvidátory sklepních prostor, náležejících k našemu bytu - tedy ještě snad několik desítek krabic Puzzle. Ty jediné ale nachází milost v očích partnerek mých vnuků a snad se je podaří postupně udat. Co tam bude naopak navíc přibývat, jsou knihy z pomalu likvidované knihovny jednoho uvolněného bytu. K nám se už nevejdou, nikdo je nechce ani zadarmo.
Z téhož bytu tam asi přidám i objevenou krabici pohlednic, teď jsem si uvědomil, to bylo asi jediné, co jsem nesbíral, pominu-li taková specifika, jako jsou knoflíky Lucie Bílé, vojenské a hasičské přilby myslím pánů Borna a Suchého, nebo ubrousky, případně obaly od čokolád, které sbíráte mnohé z Vás, milé přítelkyně. Vždycky jsem si říkal, že se do uspořádání těch sbírek dám, až „budu v penzi“. Představa o volném čase důchodce je naprosto mylná. Snad mi  to potvrdíte, mnohé čtenářky, mnozí čtenářové. K činnostem tohoto období patří mnohé, ale sběratelství, sbíraní čehokoliv, alespoň v mém případě, to rozhodně není. Takže, necháme to těm mladším, co vy na to, holenkové?