V mrazivých lednových večerech, chlapec jménem Petr, s uplakanýma očima a s výrazem, který se nedá popsat, sedával celé dny a noci na své posteli v uzavřeném pokojíčku. Pláče a v ruce svírá malého hnědého medvídka, který je promáčený od Petrových slz. Nikdo z jeho okolí neví, co se děje, ale nikdo nemá odvahu se zeptat, aby ho tím neranil ještě víc.

Po týdnu nevědomosti a trápení to Petrovo sestra nevydržela koukat na to, jak se její bratr trápí a tak za ním šla. Opatrně a tiše k němu přistoupila, dala ruku kolem ramen a pravila: „Bráško, co se děje, co tě trápí?“

Na to se na ni Petr otočil a natáhl k ní ruku, ve které něco držel. Anna ho za tu ruku chytila a on povolil pěst. Z dlaně vypadl malý kousek papíru. Oba se na něj podívali a Anna se zeptala: „Smím?“

Petr nic neřekl, jen posunkem hlavy jí dal najevo, že chce, aby se podívala. Sklopil hlavu a začal znova úpěnlivě plakat.

Anně začaly téct slzy také, při pohledu na zdrceného bratra. Chvilku nehnutě seděla, ale pak vzala ten kousek papíru a pomalinku a s obavami jej začala otvírat. Byl to kus novin, spíše vystřižený novinový článek, v jehož titulku stálo: „Mladá dívka přišla o život při autonehodě!“ Anna nechápala a po přečtení článku položila papír na postel a pomalu se zvedla k odchodu, když vtom ji Petr chytl za ruku a řekl chraplavým hlasem: „To se ani nezeptáš, co s tím mám společného?“

Anna se zastavila, otočila a nadechovala se ke slovu, když vtom se mu zahleděla do očí, viděla, jak ji tiše prosí, aby se mohl svěřit. A tak se znovu usadila a začala poslouchat.         „Aničko, pamatuješ, jak jsem byl na intru? Určitě ano. A jednou večer, když jsem byl venku, jsem seděl uprostřed černého parku."  A jen tak pozoroval, co se děje, tak přistoupila neznámá slečna a pravila: „Můžu si přisednout?“ Okouzlením jsem pouze přikývl hlavou. Chvíli jsem na ni udiveně koukal, když vtom ona mé obdivování přerušila slovy: „Jinak já jsem…“ (Petr nedokončil větu, protože se po dlouhé době pousmál.) „Víš, ani nevím, jestli to byl osud nebo náhoda, ale jmenovala se Petra." Ten večer byl nádherný, dala mi na sebe číslo. A věřím, že kdybych se nemusel vrátit, tak bychom  tak byli celou noc. Takhle to bylo celý poslední rok. Začali jsme spolu chodit…(Když se dostával k téhle části, začal zadrhávat a povzlykávat.)  A ten den, kdy jsem odjížděl, jsem musel zajít za ní. Sedli jsme si u rybníka, povídali si a závěrem jsem ji požádal o ruku, souhlasila a já v tu chvíli byl asi ten nejšťastnější 19letý kluk na světě.

Až do 3.července, kdy jsem našel tenhle článek v novinách. Byla na cestě sem, chtěl jsem vám ji představit, ale kvůli mně a mému naléhání je teď mrtvá. Jediný, co mi po ní teď zůstalo, je ten medvídek. A já se rozhodl, že jí ho vrátím. (Podíval se na mě, jako by mě prosil o odpuštění.) A pak ještě řekl:

„Běž už, chci být sám. A ani nikomu to prosím neříkej.“ Kývla jsem hlavou a odešla jsem.

Tu noc jsem nespala a když jsem šla ráno za Petrem, už se mi ho nepodařilo probudit. Bylo to divné, koukat na jeho mrtvé tělo a vědět, že udělal správnou věc. Šel za dívkou svého srdce, vrátit jí, co bylo její. Srdce a toho malého medvídka, který byl jeho nejlepším přítelem po nehodě. Nikdo nevěděl, proč to udělal. Jen já, ale nikomu jsem to neřekla, protože jsem mu to slíbila, a bylo to jeho poslední přání.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10