Sněhová peřina

Jednu zimu jsme byli na návštěvě u mé sestry a její rodiny. Můj syn Lukáš byl ještě malinký, sestra zatím děti neměla. A tak Lukáše omrzely už pohádky v televizi, hračky i povídání dospělých a nudil se.

„Lukášku, když budeš hodný, půjdeme po obědě sáňkovat,“ lákali jsme malého kluka.

„Hurá!“ vyskočil a skákal po celém domě.

Oběd snědl, a tak jsme odpoledne mohli skutečně vyrazit na kopec.

Jednou táhla obsazené sáně na kopec sestra, podruhé já. A Lukáš se vezl. Nebylo divu, že jsme se sestrou byly po hodině schvácené a unavené, zatímco klučina neměl stále dost.

„Hijé, hijé, koníčku!“ pobízel nás.

A tak jsme vymyslely se sestrou stavění sněhuláka i koulovanou. A zatímco my se snažily ulívat, Lukášek skutečně válel koule a stavěl sněhového mužíka, běhal, kouloval se a byl plný energie.

Když jsme se k večeru vrátili do vytopeného domečku, podívala se sestra oknem na zahrádku.

„A zase pěkně sněží. To bude mít zahrádka peřinku,“ pronesla spokojeně sestra.

„Jakou peřinku, teto?“ ptal se Lukáš.

„No, sněhovou peřinku. Tak, jako se ty, tvoje maminka, já a všichni lidé přikrýváme dekou nebo peřinou z peří, tak se i zahrádka musí schovat pod peřinu. V zimě napadne sníh, ten ji chrání, zahřívá a dává jí potřebnou vodičku,“ odpověděla mu sestra.

Lukáš neprotestoval a následoval mě do koupelny. Vykoupaný poslušně zalehl do postele.

„Maminko, a to zahrádce peřinka ze sněhu stačí?“ ptal se.

„Stačí, zahrádka je otužilá,“ řekla jsem, abych se zbavila jeho zvídavých otázek. Sama jsem už byla také hodně unavená.

Přivřela jsem dveře pokojíku a šla se ještě dívat na televizi s ostatními.

Vzbudili jsme se pozdě v noci. Jak jsme tam byli, všichni jsme při nezáživném a vleklém filmu usnuli. Bylo po půlnoci a my se rozespale vlekli do postelí. Napadlo mě ještě zkontrolovat syna. Potichu jsem přišla k jeho postýlce, nadzvedla deku, a v posteli objevila místo Lukáše plyšového medvěda. Asi šel na záchod. Ale na záchodě nebyl. A nebyl ani v kuchyni, v obýváku, nikde. V postýlce chyběl i Lukášův polštářek. Kam ten kluk mohl jít? S hrůzou jsem si uvědomila, že dům nebyl zamknutý. Když jsme šli sledovat televizi, švagr ještě skočil do kůlny pro nějaké to dřevo do krbu. A jak byl zvyklý zamykat až po televizi, nechal dveře odemčené. Zburcovala jsem sestru i jejího manžela.

„Lukáš zmizel!“ hystericky jsem křičela. S baterkami jsme se vydali ven. Jen v pyžamech, přes které jsme měli přehozené bundy. Malé ťápoty hned za prahem byly jasným svědectvím, že Lukášek tudy chtěl. Rtuť teploměru byla hluboko pod nulou a mému synovi nechybělo v domě oblečení. Nebylo pochyb, že šel ven jen v pyžamu. Vyděšeně jsem běhala po zahradě a řvala synovo jméno.

„Musíme zavolat policii!“ křičela jsem. Venkovskou zahrádku kryla tma. Neviděla jsem mimo malého kužele, který vytvořilo světlo baterky, nic. Sestra na tom byla stejně. Švagr vyvezl z garáže auto, nastartoval ho a rozsvítil jeho reflektory. Výhled se o mnoho zlepšil. Přehlédli jsme celou zahrádku. Pod švestkou jsme uviděli malý kopeček. Byl to můj syn, choulící se ve sněhu. Měl na zemi položen svůj oblíbený polštářek, na něm byl schoulený, a nožičky měl zahrabané sněhem. Utíkala jsem k němu.

„Zlatíčko, co tě to napadlo?“ servala jsem ze sebe zimní bundu a celého ho do ní zachumlala. Utíkala jsem se synem v náručí, který drkotal zuby a celý se třásl, do domu. Okamžitě se vařil čaj, ze syna jsme strhali provlhlé oblečení a navlékli ho do hrubého zimního pyžámka. Zabalený v několika peřinách nám pak plačtivě řekl: „Chtěl jsem zkusit tu peřinku, co má zahrádka. Ale řeknu vám, že je opravdu studená. Není jako ta má z peří.“

Od té doby syn věděl, že sněhová peřina je jen pro zahrádku… A své noční dobrodružství odnesl jen rýmou a strašným kašlem.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete